Šamanská jurta

C e n t r u m   p ř i r o z e n é   s p i r i t u a l i t y

<< Články

Globální šamani

Globální šamani

Za šamany nejezdíme už ani tak do krajů, kde bychom je tradičně očekávali, ale spíš oni sami míří do civilizovaných zemí, aby zde předávali svá učení a léčitelské zkušenosti. A tak se s nimi setkáváme na kongresech, konferencích či jejich vlastních soukromých workshopech.
Otázka zní: Co je k tomu vede? Nazrála doba tak, že přecivilizované společnosti potřebují tyto „přírodní misionáře“, aby je zavedli zpátky do zemského lůna, odkud vzešly? Nebo k nám šamani přijíždějí, aby přilepšili sobě a svým rodinám tak, jako jsme i my před pár lety vyjížděli vydělávat peníze na Západ? Možná je pravdou obojí. Šamani často vyjíždějí ze zemí, jejichž politický režim dříve cestování nepovoloval a náboženské vyjádření potíral. Po převratech, k nimž v jednotlivých zemích došlo, a po následném uvolnění duchovní učitelé zareagovali na zahraniční zájemce o přírodní duchovnost a překročili hranice svých zemí. Ale třeba to není až tak jednoduché… Už více než deset let se snažím odhalovat motivace „cestujících šamanů“, proč dělají to, co dělají, a dokonce jsem – ve snaze získat odpovědi na své otázky – pozvala spolu s přáteli dva tuvinské šamany do České republiky. Tohle pátrání nakonec vyústilo ve sbírku několika zajímavých setkání a prožitků, snad do jisté míry sdělitelných.


Mondsee – městečko šamanských setkání
Mondsee je malé rakouské město s malebnou polohou v horách. V jeho centru se nachází vzdělávací institut, v jehož prostorách se každé dva roky na jaře koná Mezinárodní kongres šamanů a léčitelů. Skladba účastníků je téměř pravidelná; světoví učitelé přijíždějí v tato místa opakovaně na pozvání mnichovské Asociace šamanismu a léčitelství.
Tentokrát je velmi deštivo a voda padající z nebe se slévá s nedalekým jezerem. Jak nahoře, tak dole, říká jedno buddhistické přísloví. A buddhismus nemá k šamanismu až tak daleko. Zkušenosti z cestování mi ukázaly, že například ve dvou ruských republikách – v Tuvě a v Burjatsku, stejně jako v Mongolsku, uctívají buddhisté a šamanisté stejné lokální duchy jen pod jinými jmény – je to přirozené, neboť zdejší lidé jsou spjati s okolní krajinou a uctívají konkrétní duchy stromů a vodních toků. K těm samým nemocným proto chodívá láma i šaman, dokonce v jedné osobě tzv. láma-šaman.
Ale vraťme se k dešti a k vodě:  Přestože je voda nejpozoruhodnější ze všech živlů, jak tvrdí japonský badatel Masaru Emoto, jenž díky speciální technice fotografování odhalil, že může přenášet léčivé informace, pro rovnováhu světa je zapotřebí spojit všechny živly: vodu, oheň, zemi, dřevo i kov. A o to se zřejmě pozvaní léčitelé světa, jak ostatně sami říkají, pokoušejí nejvíc: o navrácení lidí k přírodě a o nastolení celosvětové harmonie jako ideálu, k němuž by každý jednotlivec a lidstvo jako celek měli směřovat.


U Shein s pagodou na ruce
Jedním ze světově nejznámějších léčitelů, který kongresy v Mondsee navštěvuje, je sedmdesátiletý Barmánec U Shein. Je obdařený skvělou rétorikou a přesvědčovacími schopnostmi. Na úvod svého semináře posluchačům ukazuje dlaň své pravé ruky, na níž tenké linie vytvořily tvar pagody. Vznikly v době, kdy se stal léčitelem jako stvrzení jeho poslání.
U Shein cestuje po celém světě. Svou léčivou sílu předvedl v Thajsku a Japonsku, do Německa přijel na osobní pozvání prezidenta Asociace šamanismu a léčitelství, Wiese Wolfa, jenž se s jeho uměním seznámil při své cestě do Myanmaru. Právě na jeho doporučení jej také tato asociace, která sídlí v Mnichově, několikrát přijala a umožnila mu, aby se setkal s německou veřejností. Nejvíce se však do povědomí evropských zemí dostal díky filmu a knize Clemense Kubyho Cesta do sousední dimenze (On the Way to the Next Dimension), která vyšla v nedávné době i u nás. U Shein byl také pozván na čtvrtý a pátý kongres O šamanismu a léčitelství do Mondsee, kde představil barmskou tradiční medicínu a svou léčebnou sílu.
Jak své schopnosti získal? „Sloužil jsem v roce 1941 v zákopové divizi britské armády,“ vypráví U Shein. „Po dvaadvaceti letech vojenské služby jsem byl těžce raněn do nohy a ruce mi spálil výbuch ručního granátu. Do těla se mi dostala infekce a následovala otrava krve. Ruku, prsty a nohy jsem měl nepohyblivé. Když jsem pak v těžké agonii naříkal, uslyšel jsem náhle tichý hlas: „Nezoufej, zachráním tě!“ Následoval sen, při kterém jsem pod svým polštářem uviděl kousek bílého kovově lesklého kamene. A kdosi mi začal předávat tajemství alchymického procesu, jak z něho získat prášek. Hlas mě vedl k tomu, abych prach z kamene smísil se zlatem a medem a užíval ho jako medicínu. Když jsem se vzbudil a ze zvědavosti polštář nadzdvihl, uviděl jsem pod ním ke svému úžasu bílý kámen. Řekl jsem si, že ho rozdrtím a udělám všechno přesně tak, jak mi radil hlas. Tak jsem získaný prach smísil se zlatem a litrem medu a vytvořil medicínu, jíž jsem se léčil po dobu dvaceti dnů. Výsledek byl skutečně zázračný! Po roce užívání léku jsem znovu začal hýbat rukou i nohama a dřívější síla se mi vrátila. Poznal jsem, že zlatý prach, který mě vyléčil, může pomoci i dalším.“
Původně byl jedním z běžných exorcistů, vymítačů zlých sil. Poté, co se však prokázalo, že jeho léčivá moc je skutečně nevídaná, obdržel v roce 2003 od ministerstva zdravotnictví ve Spojených státech významný léčitelský titul. Nyní ti, kterým pomohl, nazývají „mužem velkého srdce“. O všechny nemocné se stará pečlivě, a přestože si tito musejí léčbu i tři měsíce platit, jeden měsíc dostávají zdarma. Je to jeho přátelský dar. „Více než peněz si cení přátelství a soucitu,“ říkají o něm.
Na kongresových seminářích sice není povoleno fotografovat, ale U Sheinovi to nevadí, dokonce velmi ochotně nastavuje svou dlaň fotoaparátům. Využívá každého prostředku, jímž může šířit naději pro nemocné a potřebné. Pokud zrovna necestuje, setrvává ve svém sídle v Barmě a s mnohými svými vzdálenými pacienty koresponduje e-mailem.


Kim Keum Hwa a tanec čistoty
Velmi charismatickou a půvabnou duchovní učitelkou je jihokorejská šamanka Kim Keum Hwa. Narodila se v roce 1931 v jihokorejském Yonbaeku. V desíti letech těžce onemocněla. „Nikdo tenkrát nevěděl, co mi je,“ vzpomíná na tuto pro rodinu zdrcující událost. „Slyšela jsem všelijaké zvuky, třeba běh koní nebo řev tygra. Bylo to v mé hlavě, v celém těle. Střídavě mě zalévalo horko a chlad. Často jsem zvracela. Nemohla jsem jíst ani spát.  Pochopila jsem, že se jedná o nemoc spirituálního původu shin byong. Potvrdila to i má babička, matka mé matky, která ve vesnici působila jako šamanka. Říkalo se jí Velká mistrině Kim Chun II. Bylo mi čtrnáct let, když pro mě udělala iniciační obřad naerim kut, který mi měl ulevit.“ Tehdy se také začala učit šamanismu. Od té doby se věnuje léčitelství a v poslední době cestuje po světě, kde zájemcům předává své učení. Protože je její doménou také tanec, vytváří taneční ceremonie kut, zejména tanec čistoty s přáním všeho dobrého pro všechny lidi na Zemi.
S Kim se setkávám v hotelovém pokoji nedaleko Institutu, kam jsem uvedena jakousi zaměstnankyní Asociace. Přijímá mě velmi vlídně. Anglicky ani německy nemluví, komunikujeme spolu v angličtině pomocí korejské překladatelky. Je obklopena svými žáky, kteří ji provázejí až ze své domoviny. „Co si myslíte o Evropanech? Proč se tolik zajímají o duchovní kulturu mimoevropských národů?“ ptám se. „Jsem přesvědčena, že příčina spočívá v tom, že západní medicína nedokáže uspokojivě vysvětlit některé psychické problémy a nemoci fyzického těla,“ odpovídá po krátkém zamyšlení. „Šaman umí odhalit problém na mentální úrovni, příčinu mentálního konfliktu, a proto je jeho zkušenost velmi cenná. V určitých případech klasické medicínské postupy nahrazuje a účinně nemoc řeší.“ Podle Kim je nemoc „porušením přátelství“. „Naše tradice učí, že musíte respektovat rodiče, prarodiče, předky a příbuzné. Jestliže jim neprokazujete dostatečnou úctu, nevzpomínáte na ně, jsou s vámi nespokojení. Ztratíte jejich náklonnost, a to se projeví jako určitý druh nemoci. Přestanou vám žehnat, přijdete o jejich přízeň a onemocníte,“ tvrdí šamanka. „Když navštívíte nějakého šamana, obvykle se vás zeptá: „Proč sis přestal vážit svých předků? Může za to tvůj egoismus? Chceš pořád víc a víc?“ Nemocný pak musí přemýšlet, zda na své předky skutečně nezapomíná a nehoní se jenom za bohatstvím. Tou nemocí je „chtivost“ a pro takového pacienta máte ve svém slovníku výraz „workoholik“, který pořád pracuje a přestává brát ohledy na potřeby svých blízkých. Jeho neduhem je sobectví. Příčinou jeho onemocnění je tedy narušení rovnováhy mezi potřebami těla a duše. V případě, že mysl chce víc a víc na úkor fyzického těla a přestane vnímat jeho poplašné signály, přichází vždycky nemoc.“
Kim při léčbě postupuje obvykle tak, že nejprve provede obřad, při němž zjistí, o jakou chorobu se jedná a proč jí dotyčný onemocněl. V Koreji bývá nejčastější příčinou alkohol. „Alkoholik je posedlý bludným duchem a ztrácí tak kontrolu nad svou myslí, duší i tělem,“ tvrdí Kim. „Přitahuje k sobě špatné duchy, kteří jej ovládají. V takovém případě je pak nutné, abych bludného ducha z těla vyhnala.“ Ptám se, zda je v Koreji velký problém s alkoholismem. Odpovídá vyhýbavě, že Korejci rádi pijí, ale méně než Evropané.
Šamanismus je v současné době v Koreji velmi populární. Mnoho Korejců se vrací ke své tradici, která byla za Průmyslové revoluce potlačovaná a zakázaná. „Dřívější režim šamanismu nepřál, proto byl osud šamanů velmi těžký. Pokud tedy působili, tak tajně, a rozhodně nemohli dostávat peníze za svou činnost oficiální cestou.“ Nyní se situace uvolnila. V Koreji dokonce vznikla šamanská centra, kde se šamanismus vyučuje. Jsou často navštěvovaná západními turisty, kteří se chtějí stát šamany. „Je to ovšem velmi nebezpečné,“ poznamenává Kim. „Mnozí zahraniční zájemci sice mají schopnosti stát se šamanem, ale otázkou zůstává, co doopravdy chtějí. Dva týdny jim přece nemohou stačit! Takový „rychlokurz“ je riskantní nejen pro jeho absolventy, ale i pro jejich okolí. Šaman musí umět lidem pomáhat a k tomu vede dlouhá cesta.“


Ailo Gaup a technika zrcadla
„Učení šamanismu je především vyrovnávání té nejběžnější energie. Nejde tudíž jenom o tradici a kulturu, je to něco navíc, jsou to způsoby, které nám umožňují, jak se oprostit od vlastního ega,“ tvrdí další z častých hostů kongresu v Mondsee - saamský šaman Ailo Gaup. Poté, co absolvuji jeho seminář, jsem trochu na rozpacích, co si o něm myslet. Nepomáhá mi ani pozdější osobní setkání. Všechny mé otázky odráží svou otázkou: Jak se máš? Odpovídám mu obligátní anglickou formulí I am fine, ale přitom cítím její naprostou prázdnotu. Mám se skutečně dobře, když se mi při pohledu do jeho očí potí ruce a třese hlas? Ailo mi proklouzává „mezi prsty“ mrštně jako had a přitom se tváří jako „zrcadlo“. Je těžké dělat rozhovor se zrcadlem, když člověk přitom vidí jen sám sebe…
Ailo Gaup pochází z kmene Saamů (či také Laponců, Loparů). Jsou to původní obyvatelé severní Skandinávie, žijí v Norsku v počtu 20 tisíc osob a na poloostrově Kola, kde jich je zhruba 10 tisíc. V minulosti obývali také jižní části Karélie, Finska a Skandinávie. Jazykově patří k ugrofinské větvi uralské jazykové rodiny. Ailo se narodil v Norsku ve městě Kautokeino v roce 1944. Tehdy bylo Norsko obsazeno Němci, a když ustupovali před Rusy, všechno zničili. Nepřátele pozabíjeli a vybili všechna zvířata. „Také odvlekli některé místní lidi pryč. „Tak se stalo, že i já jsem byl odtržen od rodiny,“ vzpomíná. „U Saamů existovala křesťanská misie, která mě nakonec poslala do jižního Švédska. Tam jsem žil v jedné venkovské rodině. Když jsem k nim přišel, neuměl jsem norsky, jen saamsky, musel jsem se všemu naučit.“
Gaup o sobě hovoří jako o „blázivém šamanovi“. „Člověk potřebuje hodně odvahy, aby se oprostil od všeho, co mu bylo vštípeno výchovou a kulturou, od všeho, co ho může omezovat,“ vysvětluje. „Pak musíme mít dost odvahy, abychom se dokázali vzepřít autoritám a překročili tradice. Musíme mít také odvahu, abychom dokázali říct, že určitá tradice je mrtvá a už nám nemůže nic dát, a nesmíme se bát smrti svého ega. Mým šamanským nástrojem je buben. Svůj první buben jsem si udělal, když jsem žil v Kautokeino. Šamanismus byl tehdy masově démonizován a buben byl považován za nástroj ďábla. Během svého života jsem pro sebe, ale i pro jiné lidi vyrobil řadu bubnů. Každý má nějaké své jméno. Jeden z nich je Vdovec. Jeho ženu (buben) zničila bláznivá žena, která se vydala špatnou cestou – zbičovala ji a protrhla kůži. Sedm snů je název bubnu, který jsem vyrobil pro někoho, kdo potřeboval svobodné sny, jaké jen člověk může mít. Ten s názvem Tisíc hor jsem udělal pro osobu, která se potřebovala znovu naučit chodit po zemi. Poslední buben, jenž vyšel z mých rukou, má jméno Černá labuť.“
Z jeho řeči vysvítá, že šamanství je především učení o svobodě. Začínám rozumět tomu, že on svou tradici svým způsobem opustil. „Netvrdím, že tradice je špatná,“ říká. „Lidé ji potřebují stejně, jako k překonání řeky potřebují loďku. Když přeplujeme řeku, můžeme plavidlo nechat u břehu. I já jsem zpočátku lpěl na naší tradici. Pohyboval jsem se v labyrintu. Mytologie je takový labyrint, a když jím projdeme, necháme za sebou své ego a pak opustíme mytologii jinými dveřmi. Je to jako přechodový rituál. Občas se setkávám s tradičními šamany. Hovořím s nimi o smrti a o tom, jak může náhlá smrt či sebevražda ovlivnit živé. Duše v těchto případech nemůže letět nahoru, nýbrž padá dolů. A přitom by tolik chtěla stoupat vzhůru!“ A jak se nyní žije současným Saamům? „Norsko je demokratická země,“ vysvětluje Gaup. „Když v 17. století přišli misionáři, byli Saamové pokřesťanštěni. Dnes je většina z nich velice zbožnými křesťany. Již nejsou utlačováni, mají dokonce svůj parlament. Tenkrát si museli změnit jména, ale v dnešním Norsku se jim žije velice dobře. Od roku 1980 existují speciální školy, kde se vyučuje jejich rodné řeči. Předtím se saamštinou hovořilo už jen v rodinách, a protože jde o velice specifický jazyk, který se zaobírá zejména ročními obdobími a dešti, mohl se v domácích podmínkách uchovat. Má například spoustu výrazů pro nejrůznější podoby ledu a sněhu.“


Percy Nditembile Konqobe, blázen v dešti
Poprvé ho zahlédnu v malém sále, k němuž vede úzká chodba obklopená z obou stran bronzovými soškami. Tehdy ještě nevnímám souvislost – že jihoafrický šaman Percy Nditembile Konqobe je také umělcem. Na první pohled vypadá skutečně impozantně. Je pestrobarevný jako cizokrajný pták a nepřístupný, jak jen si šamana můžeme představit. Když ho krátce poté, co vejdu do místnosti, žádám o rozhovor, souhlasí – jen si vymiňuje, že bude odpovídat pouze na ty otázky, které uzná za vhodné. To mě trochu zarazí, ale jsem tentokráte připravena nenechat se vykolejit a sypu své dotazy jako z rukávu…
Sedmdesátiletý Percy Nditembile Konqobe je šamanem jihoafrického kmene Xhosa v provincii Gauteng. V pětadvaceti letech zaslechl volání duchů a byl vyzván nejstaršími šamany, aby se stal léčitelem sangoma. Postupně si začal osvojovat znalosti týkající se léčivých rostlin, naučil se věštit budoucnost, stanovovat diagnózu nejrůznějších zdravotních problémů a léčit. Jeho smysl pro spiritualitu a mytologii způsobil, že se stal vyhledávaným tradičním léčitelem. Současně se věnuje tvorbě bronzových skulptur a díky tomuto umění proslul po celém světě. Žije v Soweto/Johannesburgu v Jihoafrické republice.
Žádám Percyho Konqobe, aby mi vyprávuje svůj příběh. Jeho hlas je hluboký, občas trochu nakřáplý. Mluví pomalu, hledá a převrací každé slovo, protože angličtina není jeho mateřštinou a často nenachází vhodná slova. „Bylo to v září roku 1973. Cítil jsem, že už nechci každodenně pracovat, že už takhle nemůžu dál. Zachvátila mě obrovská bolest. Rozhodl jsem se, že opustím domov,“ vzpomíná Percy na to, jak se stal šamanem. „Odešel jsem na celé tři roky. Prošel jsem Jižní Afriku, Mosambik. Měl jsem tehdy spoustu problémů v rodinném životě. Ženil jsem se velmi mladý, dokonce třikrát. Věděl jsem, že se to nemělo stát, ale stalo se to. A to mi přinášelo smutek. Teď už vím, že jsem svou ženitbu neměl dopustit, protože jsem tehdy ještě neznal sám sebe, nevěděl jsem, kdo jsem. Opustil jsem tedy svůj domov, musel jsem pryč. Provázela mě tato vize: Všechno bylo temné, jen v té hluboké temnotě náhle zazářilo světlo a zazněl hlas: „Musíš jít teď!“ A tak jsem šel. Šel jsem jako smyslů zbavený, vzdaloval jsem se od domova. Pršelo. Lidé, které jsem potkával, si mysleli, že jsem šílený. Kam jde ten blázen v takovém dešti? A déšť sílil, lilo, nikdo nezůstával na ulicích. Zůstal jsem sám. Šel jsem za hlasem, který mě vedl na místo, kde proběhlo mé učení. Bylo šest set kilometrů vzdálené od mého bydliště. Tam jsem se stal sangomou. Od té doby uplynuly desítky let, ale na tento prožitek nikdy nezapomenu. Nebyla to žádná hra, byla to bolestná zkušenost. Je těžké být sangomou, být šamanem. Spousta lidí to nechápe, zdá se jim to jednoduché. A stále je to bolestivé, navzdory tomu, že si mě lidé váží.“
To však nebyla Percyho úplně první mystická zkušenost, tu zažil mnohem dříve, ve svých deseti letech. Tehdy žil střídavě ve městě a střídavě na venkově, kde měl prarodiče. „Tam jsem býval velmi rád,“ vzpomíná,„viděl jsem a prožíval tradiční způsob života, který je dnes již zapomenutý. Bylo to místo, kde se zabíjela zvířata, byla tudíž chována v určité vzdálenosti od lidských domovů. Brzy ráno jsme vstali, otevřeli jsme ohrady a vypustili je do divočiny. Celý den jsme se pak o ně starali a k večeru jsme je zase přihnali domů. Stalo se mi, že když jsem chtěl svá zvířata přihnat domů, jedno z nich se ztratilo. Vydal jsem se je hledat. Když jsem je našel a vracel se se všemi zvířaty zpátky po rovině, kudy jsem rád chodil, uviděl jsem dvě ženy v řece. Jedna byla černá, druhá bílá. Ale nebyly to skutečné ženy, byla to dvě jezera. Krásné na tom bylo, že má zvířata necítila nebezpečí. Mláďata obvykle voní mlékem od svých zvířecích matek, a jejich vůně se změní, když cítí nebezpečí. Jejich vůně se sice změnila, byla úplně jiná, než když má zvíře strach o svůj život. V ten okamžik se něco stalo, něco se změnilo…“
Dál jsme hovořili o všem možném. O nutnosti zlepšení komunikace mezi lidmi, aby vzrostlo vzájemné porozumění. O nezbytnosti rozbít naše ega, abychom mohli nahlédnout do jiných světů. Když jsme se loučili u vchodu do Institutu, přestalo pršet. Napsal mi do notesu svou adresu s přáním, že by se rád někdy podíval do Prahy. Poté jsem se vydala prohlédnout si jeho sochy. Nejvíc mě zaujala skulptura Létajícího šamana. Byl z bronzu, ale v očích měl blažený pocit. Létající šaman Percy Konqobe…


Oscar Miro-Quesada a srdce léčitele
Obvykle ve mně nábožensky praktikující skupiny vzbuzují nedůvěřivost. Při setkání s Donem Oscarem Miro-Quesada mi okamžitě vyvstává problém, je pro mě těžké zapojit se do rituálu s neznámými lidmi. Skupinka v tělocvičně se chystá k obřadu. V kouři vonných tyčinek spatřuji na zemi obrazce složené ze směsice křesťanských a šamanských symbolů. Don Oscar vykřikuje cosi v neznámé řeči, tuším v ní kečuánštinu. Nevím o něm téměř nic než to, jak ho Asociace prezentuje na svých internetových stránkách.
Don Oscar Miro-Quesada je představitelem duchovní tradice Pachakuti Mesa, která spojuje dávné šamanské techniky s prvky prvokřesťanských rituálů. Působí jako léčitel a je také zakladatel mezinárodní nadace Srdce léčitele THOTH (The Hearth of the Healer). Jako žák dvou curanderos pobýval v Peru v letech 1969 až 1986. Svou první zkušenost s mytickou realitou získal díky léčiteli, donu Celso Rojas Palomino ze Salas, z malé zemědělské komunity nedaleko města Chiclayo.Poté se začal intenzivně seznamovat s šamanskou tradicí centrálních And v okolí města Cuzco. Don Oscar se kromě léčitelské praxe angažuje také jako vědec, je akreditovaným členem United Nations Non-Governmental Agency Community a sponzorem Inter-spiritual dialogue (www.isdac.com)
Své zkušenosti předává prostřednictvím seminářů a od roku 1979 zakládá na světě duchovní komunity, jejichž cílem je vytvořit jakousi „globální absolutní rodinu“. Tradice Pachatuti mesa je v určitém slova smyslu energetickou mapou, podle níž se může odvíjet duchovní rozvoj jedince a celých skupin.
Aby Don Oscar tradici Pachakuti Mesa přiblížil, připravil si na zeď za svými zády „nástěnku“ s hustě popsanými papíry. Je na ní klasifikace světových stran, duchů, způsobů jejich uctívání atp. Po krátkém úvodu začíná vybírat dobrovolníky. „Co čert nechce“, vybírá si mě. Sedím na polštářku před oltářem a účastním se uctívání Matky Země – v tělocvičně, což mi vadí. Jak daleko je v tu chvíli příroda! Snažím se potlačit své negativní emoce. Ale vyvstávající nedůvěře se ubránit nemohu. Nemizí ani ve chvíli, kdy stojím proti Donu Oscarovi a žádám ho o krátký osobní rozhovor. Ale možná mu křivdím, jeho odpovědi jsou velmi laskavé a chová se otevřeně. Nadace, kterou založil, má pomáhat duchovně tápajícím a nabídnout jim záchrannou síť. (Po svém návratu domů jsem Nadací okamžitě kontaktována.)
Během rituálu mou pozornost upoutávají zejména nádherné obrazce – oltáře. Představují určitou strukturu, mikrokosmická zrcadla. Hlavní oltář/ zrcadlo odráží svět. Hlavou se mi mihne vzpomínka na saamského šaman Ailo Gaupa, který oltář nepotřebuje, protože sám je vlastně oním zrcadlem. Hlavní oltář – mesa Dona Oscara -  je posvátný prostor, v jehož centru se nacházejí rytmy neviditelného světa. Don Oscar vstupuje do tohoto prostoru, aby účastníkům ceremonie přinesl proměnu a zároveň obohacení. „Jde především o navázání spojení s Vesmírem,“ říká. „Je dobré ukázat vyšší řád a způsoby, jak nastolit znovu rovnováhu. Lidé účastnící se mesady obnovují svou celistvost a dosahují stavu harmonie.“
Don Oscar je šamanem pro globalizovaný svět. Umí chodit mezi světy, přinést západnímu člověku pradávnou mystiku a otevřít mu dveře, aby „vešel do ní“. Nepochybuji, že má množství západních následovníků a že jeho záchranná síť je pro ně (do jisté míry) nástrojem k vnitřnímu probuzení.


Obrozenci jižní Sibiře
Burjatskou šamanku Naďu Stěpanovnu jsem rovněž potkala v Mondsee, ale tuvinskou šamanku Ludmilu Oyun až o pár let později při svém pobytu v Tuvě. Obě mají něco společného. Narodily se v ruských autonomních republikách na jihu Sibiře v době, kdy byl u nich šamanismus zakázaný. Naďa Stěpanovna pamatuje z doby tohoto duchovního temna existenci tzv. dědečků a babiček, protože slovo šaman se kvůli bezpečnosti neužívalo. Šamanství bylo utajováno, a kdo byl při jeho praktikování přistižen, skončil ve vězení. Podobně byli pronásledováni také buddhističtí lámové a pravoslavní popové, projevy duchovnosti vůbec. Když jsem v roce 1991 navštívila Burjatsko, podhůří Východního Sajanu, stále se ještě hovořilo o tom, že přijde na návštěvu „dědeček“ a myslelo se tím, že přijde obřadně očistit dům pozvaný šaman. Stejná situace byla v Tuvě. V obou republikách se pronásledování všech duchovních proudů uvolnilo až po rozpadu Sovětského svazu. Národní obrození, které šlo ruku v ruce s umíráním totalitního režimu, přineslo zájem o duchovnost. Příliv turistů do obou zemí dokonce místní podnikavé šamany přiměl k tomu, že začali zřizovat tzv. šamanská centra, což poněkud protiřečí tradici, která „shlukování šamanů“ popírá. Šamanské legendy a vzpomínky pamětníků dokládají pouze hádky a rozbroje mezi šamany. Ostatně v praxi k tomu velmi záhy také dochází, protože spousta šamanských center se kvůli svárům mezi šamany rozpadá a vznikají nová, která se opět rozpadají. Šamani bojují o svá sídla, o pacienty, o společenský vliv a ocenění.
Seminář Nadi Stěpanovny se v institutu v Mondsee konal ve velikém sále pro nejvíce posluchačů. Zahájila jej prohlášením, že jsme všichni leniví a že proto vymyslela šamanskou rozcvičku, která není namáhavá, ale protáhne celé tělo. Mačkáme pěsti a roztahujeme ruce – je to velmi podobné „mačkání brambůrek“, které jsme dělávali v mateřské škole. Protahujeme se jako kočky, vdechujeme vzduch střídavě pravou a levou nosní dírkou. Netrvá to dlouho a jsme takzvaně rozcvičení. Další semináře se odehrávají ve vypravěčském duchu. Naďa hovoří o svých léčitelských úspěších v Burjatsku – mluví v příbězích, což je pro posluchače jistě poutavé. Ale ti, kteří se přišli něčemu konkrétnímu naučit, jsou tak trochu zklamáni. Mnohem zajímavější je naše setkání v hotelovém pokoji. Korpulentní Naďa otevírá fotografické album a ukazuje mi snímky duchů zjevujících se během jejích obřadů. Jsou to pozoruhodné záběry. „Fotografické kazy“, jak by možná řekl leckterý bezvěrec, jsou duhově zbarvené chomáčky mlhy vyvstávající v okolí jejího bubnu nebo vystupující z vodního toku, u něhož se rituál koná. Je to velmi působivé. Vypráví mi o své šamanské nemoci, od velké fyzické a duševní krizi, která ji přiměla k tomu, aby přijala své šamanské poslání. Podle jejího příběhu natočil italský režisér, s nímž se setkala v Burjatsku nedaleko Bajkalského jezera, film Where the Eagles fly. A tak se stala známou v zahraničí a byla pozvána na tento kongres.


Ludmila Oyun a Carlos Castaneda
Ludmila Oyun, tuvinská šamanka, navštívila podvakráte naši republiku. Seznámila jsem se s ní během rituálu v šamanském centru Adyg eeren (Duch medvěda) v tuvinském hlavním městě Kyzyl a poté u ní po dva týdny bydlela. Tehdy žila v devítipatrovém paneláku, v bytě 2 + 1, se svým synem a dcerou. Byla velmi otevřená ke komunikaci, setkávání se s cizinci ji vzrušovalo a naplňovalo velkým elánem. Toužila se vyprostit z prostředí, v němž se ocitla, protože dříve bývala ženou vysoce postaveného vojenského důstojníka a sama působila jako učitelka. Po rozvodu se jí „zhroutil svět“ a začala žít se třemi dětmi na samém prahu bídy, protože její plat byl velmi nízký. V té době ji oslovili duchové. Už dříve tušila, že má nějaké schopnosti po babičce, která byla šamankou. V té době se jí nejprve (a paradoxně) dostaly do ruky knihy Carlose Castanedy a vstoupila do kurzů reiky, které se v Kyzylu otevřely. Asi o dva roky později byla v Kyzylu založena šamanská škola při centru Chatyg tayga a Ludmila byla přijata jako jedna z uchazeček. Škola byla bezplatná, pouze o sobotách, k jejímu absolvování byl nutný šamanský původ. Po roce studia a po konečném zasvěcení na břehu Jeniseje se Ludmila stala šamankou. Od počátku se snažila pracovat samostatně, přibrala si k tomu také dealerský prodej americké kosmetiky. Necítila ve svém konání žádný rozpor, prioritou pro ni bylo uživit sebe a své děti. Ovšem v podmínkách, kde je velká nezaměstnanost, je to naprosto pochopitelné.
Ludmila ovládá tradiční tuvinský způsob věštění ze 41 kamenů a zabývá se rovněž tuvinskou astrologií. Vytváří ochranné duchy eereny z pěti různobarevných stuh (bílá, žlutá, červená, modrá a zelená), které člověka ochraňují před uřknutím, uhranutím, odpuzují zlé duchy z jeho příbytků nebo z automobilu. V poslední době založila vlastní šamanské centrum Buben světa, čímž vytvořila další konkurenci starým i nově vznikajícím kyzylským šamanským centrům. Vlna New Age, která se nevyhnula ani Tuvě, nyní způsobuje, že stále více šamanů přijímá nejrůznější „duchovní trendy“ a vzdaluje se od původní tradice, založené především na sepjetí s přírodou. Většina z nich žije nyní v Kyzylu nebo do Kyzylu odchází, protože zejména tam míří zahraniční turisté.


Šamani na cestách
Cestující šamani se stále více vzdalují vlastním kulturám a tradicím, protože i jejich způsob života se v konfrontaci s jinými kulturami mění. Vzpomínám si na rozhovor, který jsem vedla s jednou tuvinskou šamankou, která v poslední době buduje v Kyzylu další šamanské centrum, tentokráte v krystalickém stylu New Age. Dokonce tvrdí – pod vlivem přijíždějících turistů-vegetariánů, že Tuvinci byli původně také vegetariáni (Tuvinci jsou kočovní pastevci, jejichž obživou je tradičně maso), protože pijí mléko a dělají sýr. Duchovní hledající, kteří navštěvují vzdálené země, jsou velmi často vedeni touhou stát se šamany a v dálce hledají své sebepotvrzení. Tohle „cestující šamani“ již také dávno vědí, vzpomeňme na rozhovor s korejskou šamankou Kim, a vytvářejí nabídku v podobě šamanských kurzů. Samozřejmě ne všichni šamani přistupují na tento byznys, mnozí se obávají, že by je duchové opustili. Hledají proto hranice, které jsou pro ně ještě přijatelné, a které již nemíní překročit. Při jednom výjezdu jisté tuvinské šamanky se přihodila událost, jíž jsem byla svědkem. Už nějakou dobu se na ni hněvali duchové. Cítila to a byla neklidná. Stále si hlídala, která sdělení jsou pro jejich posluchače ještě přijatelná, ale velmi často přestupovala „hranici možného“. V jedné chvíli se přihodilo, že se na pláni, kde stála jurta (bylo naprosté bezvětří), zčistajasna objevil větrný vír, jurtu nadzdvihl a prudce s ní mrštil. Všichni, kteří v té době v jurtě seděli, to jednotně vnímali jako velké varování.
Nejistota či neustálé kontrolování, kam až ve sdělování duchovních tradic zajít, zaměstnává nejenom Tuvince, ale jak je vidno, i příslušníky jiných etnik. Guatemalská šamanka Wilma Pixtum, s níž jsem se v krátkém rozhovoru setkala v Mondsee, k tomuto problému říká: „Při každém výjezdu za hranice své země konzultuji svou cestu s našimi stařešiny. Velmi nám záleží na tom, aby se naše tradice, která se tak dlouho krčila v ústraní, zachovala v ryzí podobě. V posledním desetiletí u nás prošlo iniciací velké množství cizinců, což je pro nás úplně nová situace. Nevíme, jaký postoj k ní máme zaujmout. Nechceme cizincům zakazovat, aby praktikovali naši duchovní tradici, ale obáváme se toho, že ji cizí kultury přeformují a pak ji budou v překroucené podobě předávat dál. Každá země a každý národ mají vlastní kulturu, k níž by se měly vždycky vracet a chránit ji.“
Smysl výjezdů cestujících šamanů a jejich poslání je jiný, než bývají očekávání jejich posluchačů: Skrze porozumění Jinému dojít k sobě sama, naučit se nacházet vlastní kořeny a posilovat vlastní identitu. Neznamená to stát se tuvinským, burjatským, saamským nebo jiným šamanem či mayským kněží, ale dojít opakovaně k poznání, že Univerzum neleží nikde mimo nás, ale naopak – je v nás samých.

 



Autor: Pavlína Brzáková •  Vydáno: 27.02.2012 •