Šamanská jurta

C e n t r u m   p ř i r o z e n é   s p i r i t u a l i t y

<< Články

Ohňový rituál

Ohňový rituál
"Dobrý šaman se pozná podle skutků, a ne podle toho, co vám zrovna o sobě vypráví," říká tuvinský šaman Ooržak Dugar-Sjurjun.
Když jsem v roce 2004 poprvé navštívila jihosibiřskou republiku Tuva, bylo to rok po druhém Mezinárodním sympoziu šamanů a šamanologů, které v hlavním městě Kyzylu uspořádala šamanská centra za podpory tuvinského prezidenta. Tuva se postupně stala jakousi baštou sibiřského šamanismu, kam začaly směřovat skupiny i jednotlivci duchovních hledajících. Ooržak Dugar-Sjurjun tehdy působil jako vedoucí centra Dungur a přijímal cizince z nejrůznějších míst Evropy a Spojených států amerických.
Obýval malou místnost, která by se s určitou nadsázkou dala nazvat "šamanská kancelář". Každý příchozí si dozajista musel všimnout té podivné směsice tradice a potřeby určitého komfortu v rámci místních možností. Na stěnách visely figurky duchů pomocníků a několik bubnů, ale stěny se leskly umyvatelným nátěrem, který tady používají všechny modernější domácnosti. Také Ooržak Dugar-Sjurjun byl oblečen naprosto společensky. Měl na sobě kalhoty od postaršího obleku a bleděmodrou košili s nažehleným límečkem. Kdysi by mě tyhle drobnosti možná zarážely, ale okamžitě jsem si vzpomněla na situaci, kdy jsem v polovině 90. let fotila dvojici kočovných pastevců od řeky Podkamenné Tunguzky. Tenkrát mě zarazili slovy: "Počkej!" a zmizeli ve srubu. Po chvíli z něj vyšli oblečení do svátečních obleků a jeden z nich měl na límci dokonce pověšená vyznamenání. "Každý chce přece před hosty vypadat co nejlíp." vysvětlovali horlivě.

DUCHOVNÍ STÁNEK V CENTRU MĚSTA
V šamanském centru Dungur jsem s podivem sledovala šamany v tradičních pláštích, s čepicemi na hlavách, jak přijímají tuvinské zákazníky a odjíždějí s nimi do vzdálených vesnic, aby tam vykonali příslušné obřady. A jak zároveň přijímají cizince a prostřednictví překladatelů jim vysvětlují, co mají na sobě a čím se tuvinský šaman vyznačuje. Vzpomínám si na nějakého Dána, který si do Dunguru přinesl vlastnoručně vyrobený strunný nástroj a vyluzoval z něj podivuhodné tóny. Předváděl Ooržaku Dugaru-Sjurjunovi svou šamanskou píseň. Vibrace, jež se z něj šířily v paprscích kolem, byly hmatatelné. Za dveřmi v druhé místnosti seděla tělnatá šamanka a chytala je do nastavených dlaní. Nezastírala, že jí způsobují dokonalý požitek. Pak jsem se ale dozvěděla, že Dána poslali pryč. Chtěl se nastěhovat do jurty, která stála na dvorku, a hodlal pod hlavičkou centra přijímat pacienty a návštěvníky. Přestože se jeho píseň šamanům velmi líbila, neměli zájem kazit si vlastní tradici a rázně se s ním rozloučili.
Měla jsem povolení od hlavního kyzylského šamanologa Kenina Monguše Lobsana a podporu českého fotografa Stanislava Krupaře, který zde už mnoho let v centrech fotografuje. Na základě toho mě v Dunguru přijali a ubytovali. V jurtě jsem se namísto dánského šamana ocitla já. Začala jsem se zajímat o práci jednotlivých šamanů. Někteří byli sdílnější, jiní pro mě zůstali uzavření až do mého odjezdu. Komunikačně mi byly bližší ženy - tuvinská společnost je tradiční, ženy lépe navazují kontakt se ženami, muži se dají do řeči raději s mužem. Kenin Monguš Lobsan mi tehdy řekl: "Až budeš v Dunguru bydlet, raději se dívej, jak šamani pracují. Málokdo z nich ti bude ochoten sdělit svoje tajemství. Ale díky tomu můžeš ledacos pochopit." Šamanům moje přítomnost většinou nevadila, a pokud ano, dali to jednoduše najevo. Ve chvílích, kdy nepracovali, byli většinou sdílní a velmi často žertovali. Ooržak Dugar-Sjurjun při první naší schůzce prohlásil: "Šamanismus je vlastně určitým druhem psychologie. Už když za tebou přijde klient, můžeš vyčíst jeho fyzický i duševní stav z držení těla, z výrazu očí, z toho, jak mluví. Pokud se dobře díváš, můžeš v něm číst." A tak jsem se tedy dívala, poslouchala a nekonečně času trávila o samotě, což bylo ze všeho nejtěžší. Žila jsem v jurtě a kouřovým otvorem pozorovala noční oblohu. Občas se mně Ooržak Dugar-Sjurjun zeptal, jak se mi tam bydlí a já vyjádřila svou velkou spokojenost. On sám měl svůj sen - zřídit si vlastní jurtu na šamanskou práci, a často o tom mluvil.

OHLÉDNUTÍ
Tuva začátkem 90. let zažívala překotnou etapu. Sovětský svaz se rozpadl a objevila se najednou šance vrátit se zpět: k tradici, ke kořenům, k duchovnosti, k uctívání země a nebe, k tomu, co dříve dělalo Tuvu Tuvou. A tomu měly sloužit knihy, zápisy etnografů, vzpomínky. Začala vznikat šamanská a buddhistická centra, lidé se vraceli k rituálům, aby oživili zemi, prameny a stromy. Na jedné straně se tu skutečně naskytla šance určitého duchovního obrození, na straně druhé to však byla také neodolatelná příležitost vykalkulovaného kšeftování s tradicí, protože pracovních příležitostí zde (zejména hlavní město Kyzyl) bylo velmi pomálu. Je těžké nyní posuzovat, čí motivace byly tehdy opravdu duchovní, neboť se tu smísila přetrvávající tradice se sovětskou ideologií a komerčními způsoby chování, které do Tuvy proudí v současné době. Jedinou možností, jak rozlišit komu a čemu vůbec věřit, jsou zřejmě jen opakovaná setkání s jednotlivými duchovními představiteli a komunikace, která časem pomůže odhalit ryzost, trvalý zájem a smysl pro návaznost na dávnou minulost. A v tomto ohledu mi bylo filosofické smýšlení Ooržaka Dugara-Sjurjuna blízké. Po mnohých osobních peripetiích, které zažil v šamanských centrech, se nakonec osamostatnil a začal se věnovat vlastní léčitelské praxi. Sám, bez záštity nějaké šamanské organizace, se prosadil, zareagoval na pozvání svých klientů a zúčastnil se nejrůznějších sympozií a kongresů v Turecku, Německu, Rakousku a Španělsku. Tuvinský šamanismus se stal fenoménem, který přitahuje stále více lidí, unavených tíživým dopadem civilizace postavené na výkon. Ooržak Dugar-Sjurjun si je toho stále více vědom a jeho rituály mají za cíl posílit každého jednotlivce a prohloubit jeho sepjetí s přírodou. "Člověk je součástí přírody a příroda je pro jeho zdraví nevysychajícím pramenem," říká. "A proto by se k ní měl neustále vracet, upínat se k ní a čerpat z ní svou sílu." Tato myšlenka je platná nejen pro pacienty, klienty a duchovní hledající, kteří míří do šamanských center, ale i pro celý tuvinský národ, který má dosud tu výhodu, že žije v lůně divoké přírody a je jí velmi blízký.

DRUHÉ SETKÁNÍ
V roce 2006 jsem zamířila do Tuvy podruhé. Přijela jsem do Kyzylu na pozvání šamanského centra Adyg eeren (Duch medvěda), které slavilo výročí svého založení. Při návštěvě centra Dungur jsem se dozvěděla, že Ooržak Dugar-Sjurjun odešel a začal působit samostatně. Kyzyl je relativně malým městem a nebylo těžké ho brzy najít. Zdálo se, že si splnil svůj sen: za vysokou ohradou ukrytou mezi paneláky se krčila nízká jurta a vedle ní jakási garáž, nebo "čajovárka", kde přijímal příchozí a hostil je čajem. Bylo těžké říci, jestli si mě skutečně pamatuje, Tuvu navštěvují stovky cizinců. Ale náš hovor záhy sklouznul z obecných témat k vnitřním a společně trávený čas se jakoby zastavil. Mluvil o svém vztahu k tuvinské zemi, o návratu k rituálům, o obavách z plánování železnice do hlavního města. Osud jeho země mu viditelně nebyl lhostejný. A když jsem se ho zeptala na cizince, co je vlastně do Tuvy žene, odpověděl, že to ani oni sami nevědí; z jeho hlasu byl cítit náznak skepse.

KULT OHNĚ
Dál se náš hovor stočil k rituálu pro Tuvince nejpodstatnějšímu - k uctívání ohně. Přestože většina Tuvinců dnes žije v hlavním městě, nebo alespoň touží se do něj přestěhovat, je to stále národ kočovníků. Oheň je pro ně posvátný - je představitelem života, ochráncem, udržovatelem tepla v jurtě, je tím, co současníky spojuje s jejich předky, a proto se mu pastevci dosud klaní.
"Dřív tento obřad vykonávala každá rodina," vzpomínal Ooržak Dugar-Sjurjun na své dětství. "Oheň nazýváme ot-čajaakčy - oheň-stvořitel nebo také oheň-tvůrce. Je to pramen všeho živého, nepozemská síla. Někteří v něm vidí bytost, božstvo."
Jak jsem se později dočetla, božstvo, které měl nejspíš Ooržak Dugar-Sjurjun na mysli, byl pastevci nazývaný bůh Melja nebo Myjla. Toto pojmenování je velmi blízké čínskému Mile, které náleží buddhovi Maitreiovi, kosmické síle přinášející stav blaženosti. Nebeský oheň a domácí blaho tedy jedno jsou.
"O ohniště musí být dobře pečováno. Před začátkem obřadu se vynese popel a očistí místo kolem. Potom je třeba vytvořit hranici z tenkých dřívek ve tvaru čtverce. Mezitím je připravena obětina z berana. Tento obřad mohl vykonávat šaman, ale i láma nebo láma-šaman. Tuva má totiž obojí tradici - jak šamanskou, tak buddhistickou. Já sám jsem zakládal lamaistický chrám v Kyzylu na pravém břehu Jeniseje a zároveň jsem jedním ze zakladatelů šamanského centra," pokračoval ve vyprávění šaman. "Pro nás nejsou tyto dva duchovní směry v rozporu. I mnohé léčebné obřady - šamanské a lamaistické - jsou stejné, jen jména božstev se liší. Každý Tuvinec má blízko k obojímu, nepomůže-li šaman, obrátí se k lámovi a naopak. Důležitá je úcta k přírodě a k duchovním ochráncům, kteří ji zosobňují. Ohňový rituál probouzí tyto pro člověka "spící" síly přírody a učí ho, aby jim naslouchal. Připomíná mu, kdo je, a navrací ho k přírodě, k zemi, k nebi, k vodě a k tajze, tam, odkud pochází a kde je jeho místo. Spojuje nás s předky, s pokoleními, která tu žila před námi. "
Podle tradice tento rituál nemohly vykonávat manželské dvojice okamžitě po svatbě. Musely na svůj "domácí oheň" čekat po tři roky. Říkalo se, že v té době je duch ohně novorozencem a musí do své dospělé podoby teprve dorůst.
Ohnivý rituál mívá různou podobu, záleží vždy na rodině nebo šamanovi, který jej provádí. Každý takový obřad má svůj život: vznik, průběh a závěr. A z toho vyplývá i jeho výklad. Šaman nikdy předem neví, co se bude dít. Je otázkou, kterou klade duchovnímu světu, a odpovědí, kterou na tuto položenou otázku dostává.

STÁLE JE Z ČEHO ČERPAT
"Vztah Tuvinců k přírodě se promítal i do mezilidských vztahů. Podobně, jakou úctu zachovávali k horám, řekám a stromům, přesněji řečeno jejich duchovním ochráncům, takovou projevovali i svým blízkým, ale i cizím lidem. Když někdo potřeboval pomoc, mohl se s důvěrou na kohokoliv obrátit, málokdy byl odmítnut," vzpomíná Ooržak Dugar-Sjurjun na nedávnou minulost. "To, o čem mluvím, se netýká současného Kyzylu, ale můžeme se s tím stále setkat v jurtách pastevců vzdálených od civilizace. Hlavní město je jiné - stahují se sem všelijací lidé a vztahy tu ve srovnání s kočujícími rodinami nejsou v pořádku."
Zdá se, že kdo zůstal věrný přírodě, zůstal věrný i své tradici. Ve městě totiž dokáže přežít jen silná osobnost. Myslím tím, aniž by propadla alkoholismu, který je tu velkou nástrahou. Šamani obecně vzato nepijí. Ale přesto v centrech občas můžeme narazit na šamana-opilce, kterého se před zraky cizinců snaží uklidit, protože jim kazí pověst.
"Alkoholu se vyhýbám," tvrdí Dugar a je vidět, nakolik je mu moje otázka, jaký má vztah k alkoholu, nepříjemná. Je si velmi dobře vědom, o co všechno by překročením této zásady mohl ztratit. Ačkoliv se na tuto zálibu nahlíženo tuvinskými parametry nehledí tolik přísně, cizinci bývají v tomto ohledu nesmlouvaví. Pití totiž činí šamana méně důvěryhodným. Pro Ooržaka Dugara-Sjurjuna jsou důležité šamanské výsledky a v tomto ohledu je zjevně na sebe přísný.

TUVINSKÝ ŠAMAN V ČESKÉ REPUBLICE
Ooržak Dugar-Sjurjun navštěvuje na pozvání různých šamanských center nebo organizací i evropské země a vykonává zde svou šamanskou praxi - jsou to především již zmíněné rituály ohně, svěcení pramenů a stromů, léčebné obřady, očišťování domů, věštění z kamenů a vytváření ročních horoskopů podle tuvinské astrologie. Letos přijede na pozvání českého občanského sdružení Šamanská jurta i do Prahy a bude působit v jejím blízkém okolí. Na pozvání redakce měsíčníku REGENERACE se rovněž objeví 16. listopadu v Lucerně, kde společně s dalšími účinkujícími oslaví patnácté narozeniny našeho oblíbeného časopisu a dva týdny předtím - 1. a 2. listopadu - budou mít zájemci možnost zúčastnit se dvoudenního Dugarova semináře s REGENERACÍ. První den proběhne část teoretická v pražské Galerii REGENERACE, druhý den se účastníci přesunou do Šamanské jurty v obci Žabonosy (v dostupné vzdálenosti od Prahy), kde se budou již věnovat praktickým šamanským postupům. Ooržak Dugar-Sjurjun stráví v Čechách dva měsíce (říjen a listopad) a po celou dobu bude v Žabonosech přijímat klienty pro individuální konzultace a vyrábět a posvěcovat šamanské bubny. Podrobné informace budete postupně nacházet v časopise REGENERACE na stranách 66 až 68. Již nyní můžete zasílat své přihlášky na seminář nebo se objednat na osobní konzultaci ohledně svého zdraví či očištění domu.

Ooržak Dugar-Sjurjun Očur-oolovič je jedním z obnovitelů náboženství a duchovní kultury v Tuvě - šamanismu a buddhismu. Působil také jako jeden z předních představitelů buddhistické společnosti v letech 1990 až 1993 a později sdružení tuvinských šamanů Dungur v letech 1993 až 1996 a 2001 až 2005. Od roku 2005 je samostatným rodovým šamanem. Cestuje, léčí a vyučuje tradičnímu tuvinskému šamanismu - a letos zamíří i k nám. 

Foto Pavlína Brzáková
----
Tento text vyšel v červencovém čísle časopisu ReGeNeRaCe.

Autor: Pavlína Brzáková •  Vydáno: 10.08.2008 •