Šamanská jurta

C e n t r u m   p ř i r o z e n é   s p i r i t u a l i t y

<< Články

Škvorecké zrození „nového Slunce“

Škvorecké zrození „nového Slunce“
Tradičně celé Vánoce a zejména Slunovrat v lidové magii souvisely s úrodou, s plodností. Díly slavnostní večeře, nikoliv zbytky, byly roznášeny stromům, zvířatům, polím. Tím se štědrost přenesla i na celé okolí, na krajinu. Škvorecké slunovratové setkání, které proběhlo 21. prosince u posvátného „šamanského dubu“ nedaleko staletých lip U sv. Donáta, představuje návrat k této tradici.

Novodobé vnímání Vánoc není ani pohanské, ani křesťanské. Veškerá duchovnost se v nich vytratila. Maniakální shánění dárků zcela zastínilo hluboké uctívání zrozeného času, které člověka propojilo s kosmickými ději. Proto potěší, že o letošním slunovratu proběhla v polích u Škvorce působivá oslava tohoto zázračného okamžiku. Ohně vzplály v krajině, kde patrně plály před neodhadnutelnou dobou; pod laskavým dohledem sv. Donáty, poblíž ochranného čtverce starých lip, na dohled od výjimečného kamene Klepec I. a stejně nedaleko od zřetelně obětního kamene Klepec II.
Možná je to znamení budoucího probuzení…

Z historie slunovratových oslav
V heliocentrickém systému představovalo Slunce střed planetárního systému a jednalo se pravděpodobně i o prastarý model vesmíru. U pravěkých a přírodních národů bylo Slunce uctíváno jako božstvo, bylo vnímáno jako nejvyšší kosmická inteligence, životadárný princip propojený nejen s fyzickým ale i duchovním životem člověka.
Zvláštní úcty požívalo Slunce ve starověkém Egyptě, kde bylo ztělesněním boha Slunce Rea . Souviselo i s jinými bohy. Ráno při východu bylo bohem Cheprerem (jeho obrazem byl skarabeus), v poledne bylo Reem, večer Atumem. Atum byl prastarý bůh stvořitel, Re byl ochranným božstvem panovníků, kteří se považovali za jeho syny.
U Řeků a Římanů byl za boha slunce považován Hélios, syn Titána Hyperióna a Titánky Theie. Podle antických bájí je Hélios krásný bůh se zlatými vlasy (viz pohádkový sluneční děd Vševěd z pohádek a jeho vlasy), kolem kterých zářila koruna z jasných paprsků. Každý den vyjíždí na svém slunečním voze po nebeské klenbě a přináší světlo a teplo. Na konci své cesty klesne každodenně do oceánu. Na Rhodu mu Řekové postavili největší sochu na světě, rhodského kolose. Zde byly, jistě při slunovratech, pořádány slavnosti na Héliovu počest, při nichž z útesu vrhali do moře vůz jako symbol zapadajícího slunce.
Ve starověku byl konec prosince, a tedy i roku, byl plný významných státních svátků spojených se slunovratem. 17. 12. se slavili Saturnálie. Souvisely s prastarým italským božstvem Saturnem. Saturnálie trvaly pět dní a patřili k nejveselejším římským slavnostem. Mnoho dnešních vánočních zvyků se Saturnáliemi souvisí. Lidé si dávali dárky a mimo jiné i svíčky symbolizující temné zimní dny (vánoční svíčky). Dávali si také hliněné figurky (betlém). Tyto 19. 12. se konaly Opálie k poctě bohy Opy, která byla symbolem plodnosti. Je zajímavé, že druhým jejím svátkem byly letní opisconsivie, v čase žní. Jak byly opálie slaveny se neví. Již 21. 12. byly slaveny Díválie k poctě bohyně Divy. Její socha měla prst položeny na rtech na znamení nějakého závažného tajemství. Tajemná bohyně měla patrně něco společného s koncem roku a se slunovratem. 23. 12. byly ještě Lárentálie k poctě Lárenty, bohyně podsvětí.
25. prosinec, v té době stanovený den zimního slunovratu, byl pro ctitele slunce tím nejdůležitějším svátkem. Slavily se narozeniny Nepřemožitelného slunce. Křesťané v té době spatřovali v obnovujícím se kultu slunce nejsilnější konkurenci, a proto dodatečně stanovili datum narození Krista právě na 25. 12.
V raném křesťanství je totiž Kristus chápán jako sluneční bůh a zobrazován jako Hélios (např. ve Vatikánských grottách nebo v katakombách). Římané ho tak chápali proto, že se v Betlémě narodil v době, kdy se v Římě slavil svátek nepřemožitelného slunce (Sol Invictus). Církevní otcové proto zdůrazňovali, že se lidé nemají klanět slunci stvořenému, ale tomu, kdo slunce stvořil. Za symbol Krista jsou považovány sluneční rozety v katedrálách a sluneční monstrance ve středověku a v baroku. Ty mají dokonce naturalistické paprsky, ve žhavém slunečním centru se nachází Kristus ztělesněný v hostii.
Oslavy slunovratu se konaly v celém tehdejším světě. V Egyptě se v ten čas znovuzrodil Hor jako sluneční Bůh, v Alexandrii se slavilo zrození Usirovo. V Babylonu zrodilo slunce souhvězdí Panny, znamení panenské Matky-Bohyně (křesťané zapalují toho dne svíčku pro Marii, „rodičku světla“.).

Foto: Martin Mykiska (Václav Vokolek je na fotografii vpravo.)
Autor je spisovatel, jen v minulém roce vydal tyto knihy: Obrazy ze Staré říše, Zástavy srdce, Posvátná místa Středních Čech, Očarované kameny.Všechny knihy vyšly v nakladatelství Mladá fronta.
www.collegiumlucis.cz 

Autor: Václav Vokolek •  Vydáno: 02.01.2010 •