| |
"ŠAMANISMUS"
Termín šamanismus
je vyjádřením evropské iluze o jednotném, koherentním systému společném
mnoha "přírodním" národům. Vhodnější je hovořit o jednotlivých
prvcích šamanismu nebo o tzv. šamanismu.
Tuvané, stejně jako ostatní turkojazyčné národy Sibiře (a četné další tzv. přírodní
národy), věřili a často stále věří, že veškerenstvo je složeno ze tří světů (kosmologických
sfér) obývaných lidmi, zvířaty, ptáky a rozličnými božstvy a duchy. Prostředníky
mezi nadpřirozenými bytostmi a lidmi jsou zejména šamani - lidé se schopností
navázat kontakt s duchy a s jejich pomocí léčit nemocné, předpovídat budoucnost,
pomáhat při lovu apod.
Šaman je ten, kdo na sebe bere zodpovědnost za celé společenství, kdo je přivoláván
tehdy, jedná-li se o významné události. Slouží jako lékař, učitel, rádce...
Jedna z definic šamanismu říká, že šamanismus je technika extáze. Šaman "je
totiž 'odborníkem' na trans, během kterého prý jeho duše opouští tělo a podniká
výstupy na nebesa a sestupy do podsvětí". Eliade dále říká, že šaman je
sice ústřední postavou magicko-náboženského života, ale není jedinou osobou,
která dovede zacházet s posvátnem. Od ostatního společenství jej dělí intenzita
náboženské zkušenosti, schopnost s duchy nejen komunikovat, ale i je ovládat.
Šaman je též 'odborníkem' na lidskou duši. "Avšak tam, kde nejde bezprostředně
o osud duše, kde se nejedná o nemoc (tj. o ztrátu duše), o smrt, neštěstí či
o velkou oběť, předpokládající nějakou extatickou zkušenost (mystickou cestu
do nebe nebo do podsvětí), šaman není nepostradatelný. Velká část náboženského
života se obejde bez něho."
Xenofontov říká, že šaman je především básník, který strhuje své posluchače silou
svého vypravěčského umění, působí na psychiku nemocného silou barvitých obrazů
a svým "uměním" oživuje duchy, kteří vykonávají všechny mocné činy...
Abychom porozuměli šamanské poezii (a tím šamanismu), je nutné ovládat jazyk
příslušné populace, jinak by se totiž "naše názory na šamanismus mohly podobat
představám, jaké mají slepci o barvách".
KOSMOLOGIE
HORNÍ SVĚT
Takto zaznamenal N.F.Katanov na konci 19. století představy Tuvanů o Horním
světě: Pánem nebe a stvořitelem světa je Burgan, který lidem dává děti a vše,
co je na zemi. Duše dobrého člověka se za 49 dní po své smrti dostane do země
Burgana, kde "se znovu narodí, jestli je třeba, aby se znovu zrodila,
nebo umře, pokud musí umřít." Božstvo zasahuje do života na zemi tím,
že pronásleduje bleskem a hromem zlé duchy, kteří lidem škodí, "vejde-li
démon (Aza) do stromu, pak božstvo (Burgan) při pronásledování démona rozsekne
strom až k samému kořeni".
Za původce hromu a blesku byl také považován jiný obyvatel nebes, ulu (drak).
Blesk způsobuje máváním ocasu, od kterého odletují jiskry a při jeho křiku
(hrom) se otřásá nebe. Zabíjí pouze ten skot a ty lidi, které potřebuje na
nebe. Při úderech hromu vybíhali Tuvané z jurt a stříleli do nebe, aby draka
zahnali. Při zatměních, kdy věřili, že nebeské těleso požírá netvor Amyrga,
také stříleli do nebe, křičeli a hlučeli, dokud se netvor nezalekl a nepustil
svoji "oběť".
Podle G.N.Potanina Tuvané věřili, že na nebi žije hromovládce, kterého nazývali
Kudaj-Kajrakan nebo Ulu-Kajrakan. Přičemž termín kudaj (nebe) je shodný s altajsko-chakaským
jménem vládce Horního světa - Kudaj. U D'jakonovové najdeme ještě jiné označení
hlavy Horního, nebeského světa - Kurbustu-chan (mo. Chormusta, z perského Ahura
Mazda).
Nejsilnější šamani získávali své nadpřirozené schopnosti přímo z nebe - onemocněli "šamanskou
nemocí" poté, co na nich svým koncem spočinula duha (čeleeš). To bylo
považováno za příznak toho, že po něm "přešel" (tavarypkan) Pán celého
světa (oran eezi) a tím ho vybral do služby nebeským božstvům. Tito šamani
potom s pomocí 9 pánů duhy (solongy eeren) vystupovali na nebe, kde viděli
příčiny nemocí a poté je léčili. Dalšími duchy - pomocníky šamanů svázanými
s Horním světem - byli ak eeren a kyrgyz eeren.
Nebeských vrstev bylo 9 nebo 33. Na nich je přibit "zlatý kolík" (aldyn
kadys) -Polárka. K němu jsou smyčkou argamči (první tři dobře viditelné hvězdy
Malého vozu) přivázáni dva žlutí koně (saryg-a''ttar), kteří se díky smyčce
mohou pohybovat na různé strany, ale nikdy nemohou utéci.
DOLNÍ SVĚT
V představách Tuvanů o Dolním světě nacházíme četné společné prvky s představami
ostatních turkických obyvatel Sibiře. Dolní svět je v mnohém podoben zemi,
jsou zde řeky, hory, roviny, ale je pochmurný a děsivý. Je to místo určené
mrtvým, ale odlišné od křesťanských představ o pekle. Obyvatelé podsvětí
vedli podobný život jako lidé na zemi: lovili, chovali dobytek, rodili
děti atd. Pánem podsvětí je Erlik. Stejným termínem se někdy nazývají i
vládci duchů, kteří obývají všech 18 sfér podsvětí.
Podle jedné verze do podsvětí přicházejí pouze duše zlých lidí, které Erlikové
přivazují ke sloupu na kamenité zemi a mučí mírným ohněm. Podle jiných pramenů
do podzemní říše Erlik-chana přicházejí všechny duše.
Erlik-chan je vládcem všech zlých duchů, dává jim příkazy, komu a jak mají
škodit. Dle zcela nejednoznačné zprávy informátora Aldyn-Cherela existuje kromě
země Erlika též aza oran, země démonů, zlých bytostí, kteří lidem a zvířatům
posílají všemožné nemoci; jejich množství je 999. Mezi Erlik oran a Aza oran
se vede nekonečný boj.
Nemoc je způsobena ztrátou duše. Šaman se tedy vypraví k Erlik-chanovi, žádá
ho o vysvětlení příčin nemoci a prosí ho, aby propustil sünezin (duši) nemocného
člověka. Ten za ni většinou žádá jinou duši. Šaman tedy po svém návratu se
zachráněnou duší oznamuje ostatním smrt někoho z lidí. Jindy Erlik konzultoval
odpověď s Kurbustu-chanem (pánem Horního světa) a šaman se musel pro odpověď,
zda se člověk uzdraví, vypravit na nebe (deer).
KULTY SPOJENÉ
SE ZEMÍ
V představách Tuvů, stejně jako ostatních turkických obyvatel Sibiře a četných
dalších přírodních národů, je člověk pouze jednou z forem osobnosti obývajících
zemi. Země, tj. Střední svět je obydlena kromě lidí a zvířat četnými nadpřirozenými
bytostmi: ochrannými duchy - pány míst, živlů, rodů a duchy zlými, kteří způsobují
lidem nemoci a neštěstí.
Uctívání jednotlivých míst je velmi rozšířené. Na každém výraznějším místě
je možno nalézt ovaa, mnohé prameny a jezera (zvl. v Todže) jsou nazývány aržaan.
Hory bývají považovány za posvátné, též stromy, zvláště zdvojené (vyrůstají-li
dva stromy z jednoho místa, či se nad zemí rozdvojují).
Pod označením čyryk örtemčej zaznamenal Kenin-Lopsan algyše, které jsou spojeny
s uctíváním (vzýváním) hor. Šamani zde lichotí duchu hory a žádají zpravidla
o úspěch při lovu.
Dle D'jakonovové se šamani rozdělovali do dvou kategorií - ulug cham (silný
šaman) a cham (jenom šaman). U jižních Tuvanů ještě odlišila šamany tengri
böö, kteří svůj původ odvozovali z nebe.V žádném z ostatních pramenů jsem na
božstvo-nebe Tängri (Tenger) rozšířené u sousedních národů (Mongolsko, Burjatsko,
Altaj...) nenarazila, přestože kult nebe je v pramenech hojně doložen. Zato
se setkáváme s jeho četnými ekvivalenty. Platí zde pravděpodobně to, co píše
Monguš Kenin-Lopsan: "V tuvském jazyce, zvláště ve staré větné formě,
se často setkáváme s tím, že se nejmenuje ten, kdo je oslovován. K váženým
lidem nebo k posvátným místům se Tuvané obracejí bez konkrétního jména. Ten,
kdo dobře ovládá tuvský jazyk, lehce porozumí formě oslovení určitého předmětu
či osoby."
V pramenech jsou často popisovány tradiční atributy, které nesměly chybět při
provádění žádného rituálu: buben, palička, küzüngu (zrcadlo). Každý šaman musel
mít vlastní tradiční oděv. Chudý šaman si mohl patřičné atributy (rekvizity)
od bohatšího šamana vypůjčit. Podrobný popis všech atributů podávají mnozí
autoři, nejsystematičtěji asi V. Dioszégi a Kenin-Lopsan.
Důležitou činností šamanů bylo léčení nemocných - lidí i zvířat. V algyších
se šamani zpravidla obraceli k duchům, od kterých odvozovali svůj původ, lichotili
jim a přesvědčovali je, ať přinesou zpět duši nemocného. Popisy některých obřadů
nalezneme u Kenin-Lopsana
SVÁTKY
Tradiční průběh roku byl spojen s četnými svátky. Nejvýznamnější svátek byl
na jaře (Šagaa), doba jeho konání byla shodná v celé Tuvě.
Naadim...v polovině srpna, nyní spojen se vznikem Republiky Tannu-Tuva.
Svátek posvěcení aržaanu (Dny aržaanu) probíhal v každém aalu obvykle v polovině
léta, kdy aržaan nabíral léčivou sílu. Svátek vedl obvykle šaman, lama, nebo "jen" vážený
člověk. Aržaan zajišťoval zdraví nejen pro jednotlivce, ale pro celý rod.
Každý šaman měl vlastní strom, u kterého se každý rok konal slavnostní obřad
cham yjaš dygyyry (posvěcení šamanského stromu), kterého se účastnili všichni
lidé z okolí.
Na podzim, po konci kočování, po sklizni a na závěr příprav na zimní lov se
u všech Tuvanů prováděl obřad uctívání ohně. Do každé jurty (postupně) byl
pozván silný šaman, aby zabezpečil štěstí, blahobyt a úspěch pro všechny členy
rodiny. Oheň byl (je) silně uctíván, je nazýván tvůrcem (ot-čajaačy chajyrakan
... ty-oheň, ty-tvůrce, dobré božstvo...).
SVÁTEK ŠAGAA
Začátek roku v Tuvě tradičně připadal na počátek jara. Svátek Šagaa patří k
nejvýznamnějším svátkům slaveným v Tuvě. Bývalo zvykem pozvat k vítání
nového roku silného šamana, aby vedl slavnostní obřady.
Takto popisuje svátek Šagaa Stepan Saryg-ool:
1. března, první jarní den, se slavil svátek Šagaa. Přípravy na tento svátek
obvykle začaly již na začátku zimy, po příjezdu na zimní kočoviště. Zabíjel
se vykrmený beran nebo kozel, jeho maso se nechávalo zmrznout. (do jara by
ztratil váhu a jeho maso by již nebylo tak tučné, tj. chutné). Chudí lidé,
kteří neměli dobytek vařili alespoň kaši a silný čaj, aby měli čím pohostit
návštěvníky.
V předvečer svátku se prováděl velký úklid vevnitř i vně jurty, čistily se
též idoly (podoby božstev, duchů), které jsou na čestném místě v jurtě, kladly
se před ně misky s jídlem, zapalovaly se lampičky, připravovalo se vše na sportovní
hry, místo na oheň.
"V jedné z jurt našeho aalu žil lama. Večer zakryl kouřový otvor své jurty
a celou noc se modlil. Bylo slyšet, jak četl modlitby, tloukl na buben, bil na
gong. Přicházeli k němu lidé a také se modlili."
Brzy ráno před svítáním se všichni lidé odebrali za aal, kde byl připraven
oheň. Nesli s sebou vařené maso a další pokrmy, horký čaj, bílé praporky navázané
na nitky... Svátek vedl nejstarší hospodář aalu. Zapálil se oheň, hospodář
nabíral z čajníku čaj a rozstřikoval do čtyř stran a říkal: "Ó, Ežen!
Hadi začali svlékat své kůže. Den nového roku se probouzí. Vše těžké pominulo.
Otoč k nám tváří vše dobré, velký bože! ... Všem, kdo žijí prací, blahobyt
a štěstí! Nechť se nám džut (? mo. dzud je označení pro pohromy způsobené počasím)
zdaleka vyhne. Ti kdo jedí trávu, ať se nesetkají s dravou zvěří. Nemoci a
hříchy nechej projít mimo nás..."
Poté si všichni sundali čepice, položili je před sebe a začali se modlit. Klaněli
se až k zemi a nahlas říkali božstvu (Ežen) svá přání. Potom si všichni podávali
ruce a zdravili se. Po návratu do aalu se lidé navzájem obdarovávali tabákem
a drobnými dárky, všichni se vzájemně navštěvovali, ani jedna jurta nesměla
zůstat bez hostů. Celý den se hodovalo, probíhaly sportovní hry.
9.8. Klára
Řezníčková
|
