| |
 Šamani
a "šamanismus"
V této kapitole
se zabývám otázkami, kdo je to šaman, jak se vyvíjel pohled Evropanů
na šamany a jaké novodobé mýty jsou s šamany spojeny. Také se pokusím
přiblížit, kým je šaman pro svou vlastní komunitu, jak na něj pohlížejí
lidé z jeho kultury. Také se rovněž pokusím pojmenovat náboženství
těchto kultur.
Slovo "šaman", jako mezinárodně používaný termín, pochází z tunguzských
jazyků a stalo se zobecňujícím názvem pro náboženské specialisty, specifické
jedince z celého světa, kteří ve prospěch své společnosti komunikují s duchy.
První zprávu o šamanech centrální Asie přinesl do Evropy ve 13. století Vilém
z Rubruku. Nazývá je divini, divinatori: "Chán* je přídomek hodnosti či
důstojnosti a znamená také čaroděj nebo věštec. Všichni jejich zaříkávači a
věštci si říkají 'chán'. Jejich knížata si proto také říkají 'chán'; neboť
vláda u těch lidí je založena na proroctví."
"Někteří z hadačů vyvolávají ďábly. Svolají v noci do svého domu všechny,
kdo chtějí, aby jim ďábel odpověděl na otázku. Doprostřed domu položí vařené
maso a šam,** který vyvolává, začne mumlat svá zaříkávání. V ruce drží bubínek
a buší s ním o zem. Po chvíli ho popadne zuřivost a ostatní ho musí svázat. Ďábel
se zjeví, kde tma je nejhustší. Šam mu dá maso a poručí mu, aby odpovídal."
První písemnou zprávou, v níž se přímo vyskytuje slovo "šaman", zaznamenal
v druhé polovině sedmnáctého století mezi tunguzskými kmeny východní Sibiře
protopop Avvakum Petrovič: "Nechal si od tamějšího domorodce šamanit,
to jest hádat, zdali se jim výprava podaří a vrátí-li se vítězně domů. Čaroděj
byl prostý mužik a žil blízko mého srubu. Přivedl večer k sobě berana a začal
nad ním čarovat, kroutil jím sem a tam, až mu ukroutil hlavu a zahodil ji pryč.
Začal skákat a tančit a vzývat duchy, a když už dlouho křičel, udeřil sebou
o zem a pěna mu šla z úst. Duchové ho tísnili a on se jich ptal: 'Podaří se
tažení?' A duchové odpověděli: 'Vrátíte se s velikým vítězstvím a velkým bohatstvím.' "
Prvním Evropanem, který se pokusil šamana definovat, byl racionalista Denis
Diderot. V Encyklopedii uvádí definici šamana (schaman) a kouzelníka (jongleur).
Podle Diderota jsou šamani "označením, které dali obyvatelé Sibiře šarlatánům,
kteří vykonávají funkce kněží, kouzelníků, čarodějů a lékařů..." Pojmem
kouzelník označuje Diderot medicinmany amerických indiánů.
Současná sociální a kulturní antropologie slovy Zdeňka Justoně definuje hlavní
rozdíl mezi šamanem a kouzelníkem takto: "Zatímco kouzelník se snaží rituálními
postupy získat pozornost nemocného a přízeň publika, stupňovanou sugescí na
ně působí, ale sám zůstává psychicky nedotčen vlastním léčebným postupem, šaman
nechá působit nemoc a všechny terapeutické zásahy především sám na sebe. Rozhodující
na léčbě šamana tedy je, že pomáhá nemocnému svým vystoupením, působením nemoci
jakoby na sobě, prožít situaci, kdy je nemoc sejmuta z postiženého a 'zneškodněna'
na šamanovi magickým obřadem."
Autor zde podobně jako Diderot rozlišuje mezi šamanem a kouzelníkem, ale již
nikoli na základě geografickém, ale na základě osobní zainteresovanosti náboženského
specialisty v léčebném procesu. Vnější projev šamana během uzdravování pacienta,
tedy jeho posedlost, je však šamanem samým a lidmi z jeho kultury vysvětlována
jako proces komunikace s duchy a božstvy a hledání ztracené duše nemocného,
a nikoli jako "zneškodňování" nemoci na sobě samém. Nemoc je někdy
považována za ztrátu duše a její navrácení a vyhnání ducha nemoci je podmínkou
uzdravení.
Se vznikem etnologie a kulturní a sociální antropologie v devatenáctém století
je spojena snaha o reflexi společných základů a pravidel života všech lidských
kultur a všechny dosud shromážděné i nově získávané etnografické materiály
jsou porovnávány a řazeny do vývojových řad. Slovo šaman se začíná používat
jako zastřešující pojem pro různé jedince z celého světa, kteří komunikují
s duchy, aby mohli léčit, ovlivňovat počasí, předpovídat budoucnost nebo třeba
zajistit dobrý úlovek. Geografické hledisko přestává být určující. Pojmy jako
medicinman, pagé, peaiman, angakoq, arendiouannens jsou nahrazeny zobecněným
pojmem šaman.
Ve snaze systematizovat získané poznatky antropologové od slova šaman derivovali
další pojmy jako šamanské náboženství, šamanismus.
Pojem šamanismus použil pravděpodobně jako první skotský antropolog John Lubbock
v roce 1870 ve svém díle Původ civilizace. Šamanismus považoval za jednu z
fází univerzálního vývoje náboženství.*** Dalším relevantním pojmem, který
se objevuje v druhé polovině devatenáctého století, je výraz animismus. Britský
antropolog Edward B. Tylor animismus definoval jako víru v duši přírody a lidí
(belief in Spiritual Beings in nature and in humans) a označil ho za prvotní
fázi vývoje náboženství.****
Proti používání slova šamanismus se již na začátku dvacátého století vyslovoval
Arnold Van Gennep: "Nemůže existovat žádná šamanská víra ani kult, a tudíž
ani žádné šamanské náboženství, z toho prostého důvodu, že toto slovo neoznačuje
soubor věr, které se projevují prostřednictvím souboru zvyků. Pouze to potvrzuje
existenci určitého druhu jedince, který hraje náboženskou a sociální roli."
I podle Eliada je šamanismus určitou formou mysticismu a vlastně ani není vhodné
ho řadit k náboženstvím. Je to spíše extatická technika, která zpravidla existuje
vedle jiných forem magie a náboženství.
Při současném popisu náboženství a kultury společností, v nichž žijí šamani,
se setkáme s různými pojmy. Rusky psaná odborná literatura používá především
výraz šamanismus, zdroje v angličtině upřednostňují pojem animismus. Někteří
autoři hovoří také o prvcích totemismu a fetišismu, o kultu předků.
Zhodnotím-li dosavadní teorie, zdá se mi, že z uvedených výrazů nejbližším
výrazem, který popisuje původní náboženství obyvatel Sibiře a centrální Asie,
je animismus. Animismus chápaný jako víra, že vše, co nás obklopuje, je živé
a má duši a může nám pomáhat nebo škodit.
Podívám-li se však zblízka na konkrétní tuvskou realitu, je zjevné, že veškeré
teorie a názvy jsou jen nálepky, které svědčí především o naší evropské představě
o jednotném, koherentním náboženském systému a nevypovídají
příliš o pestré realitě. Proto pojem animismus chápu pouze jako velmi hrubé
rozřazení, které nám pomáhá situaci jen uchopit zvnějšku, nikoli pochopit zevnitř.
V druhé, hlavní části této diplomové práce se proto soustředím především na
to, které výrazy používají nositelé kultury, když mluví o tom, co my nazýváme
jejich náboženstvím.
Šaman byl Evropany vnímán jako psychicky narušený jedinec, proces jeho komunikace
s duchy ve stavu transu byl označován za nepříčetnost, šílenost. Šamanova role
ve společnosti však byla mnohem širší a nespočívala jen v komunikaci s duchy
ve stavu transu. Jak tvrdí burjatský historik a znalec "šamanismu" Michajlov,
šaman nemohl být psychicky narušenou osobností, protože by nezvládl vše, co
bylo potřeba. Šamani museli být dobrými znalci tradic vlastního národa, mýtů,
legend a obřadů, museli mít široké znalosti z lidové medicíny a být schopni
skládat a pamatovat si dlouhé texty modliteb, zaklínání a hymnů, jimiž se k
duchům obraceli. Jejich autorita ve společnosti jim dala také politickou moc,
jejich názor na konkrétní problémy společnosti byl ctěn.
Při popisu šamanského transu z emického hlediska se hovoří o kontrolovaném,
tedy uměle vyvolaném, stavu posedlosti duchy, během kterého šaman komunikuje
s duchy a božstvy a tak nalezne řešení dané situace.
Šaman je náboženský specialista, který je se svým posláním spjat na celý život.
Nikdo se nerodí jako šaman, ale šamanství může být dědičné. Šaman může být
muž i žena, v pojmenování rozlišují šamana a šamanku pouze některé jazyky.
Člověk se nestává šamanem z vlastní vůle, nýbrž tím, že si ho vyvolí duchové,
kteří ho začnou kontaktovat. Tyto duchy se šaman musí naučit ovládat. Rozšířená
je instituce učedníků a pomocníků šamana, kteří se tak mohou připravovat na
svou pozdější samostatnou činnost. Člověk, který byl vyvolen duchy a rozhodl
se stát šamanem, podstupuje iniciaci (zasvěcení), která může probíhat za účasti
veřejnosti (např. tunguzští Šive a výstup šamana na žebřík z mečů) nebo vskrytu
(např. oživování bubnu a pláště u Tuvanů). Hlavní rolí šamana je komunikace
s transcendentnem, komunikace s duchy a božstvy. Jeho status je vysoký, vlastní
komunita chová k šamanovi úctu, váží si ho a zároveň se ho obává.
* Staroturecký výraz pro šamana je kam (cham).
Rubruck zaměnil slova chan (can) a cham, považoval je za synonyma.
Chány tituluje cham (Mangu cham, Chingis Cham) nebo can (Mangu
can, Cyngis can)
** Zde je v původním latinském textu uvedeno slovo chan.
*** Podle Lubbockovy koncepce v primitivních společnostech náboženství neexistovalo.
Tento prvotní ateismus byl později vystřídán stadii fetišismu, totemismu, šamanismu
a pohanství. Lubbock, J., The Origin of Civilisation and the Primitive Condition
of Man, Longmans Green, London 1870. In: Soukup, V., Dějiny antropologie, Karolinum,
Praha 2004, s. 301.
**** Tylorova koncepce geneze náboženství postupovala od animismu přes fetišismus
a polyteismus k monoteismu. Tylor, E. B., Primitive Culture: Researches into
the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Language, Art, and Custom,
John Murray, London 1871. In: Narby, J., Huxley, F. (ed.), Shamans Through
Time, Thomas & Hudson, London 2001, s. 4142.
20.8. Klára
Řezníčková
|
