| |
NÁSTIN
DĚJIN TUVY
 NEJSTARŠÍ OSÍDLENÍ
První známky osídlení Tuvy hominidy pocházejí z raného paleolitu.
Na jižní straně pohoří Tannu-Ola u vesnice Torgalyk byly nalezeny
kamenné nástroje období acheuléen (před 300-100 tis. lety). Dalších
asi deset nalezišť kamenných nástrojů mousteriénského typu (před
100-30 tis. lety) se nachází v jižní a západní Tuvě. Osídlení anatomicky
moderním člověkem je z pozdního paleolitu (před 20-15 tis. lety).
V té době již byly klimatické podmínky, fauna i flóra zhruba stejného
charakteru jako dnes. Z období neolitu (6.-5. tis.) pocházejí kamenné
nástroje opracované dokonalejšími technikami (hlazení, vrtání,
retuš), hliněné nádoby zdobené geometrickými vzory, také byl vynalezen
luk a šípy. Obyvatelé stepních oblastí Tuvy chovali domácí zvířata
(koně, kozy, skot).
V době bronzové (konec 3. tis.-9. st. př. Kr.) převažovalo usedlé
pastevectví spolu s jednoduchým zemědělstvím, ale lov, rybolov a
sběr plodů a kořínků byly stále důležitým zdrojem obživy. Měď byla
zpracovávána metodou kovu za studena a využívala se zvláště na nože,
dýky, teslice (tesařské širočiny), špičky střel a na různé šperky.
Nádoby byly kamenné, dřevěné a hliněné. K dalším novinkám tohoto
období patří jízda na koni, užívání povozů, vydělávání kůží, předení
a tkaní. V náhorních oblastech tajgy byl jako domácí zvíře využíván
sob.
V této době žili na území Tuvy Tinglingové, lidé smíšeného europoŹmongoloidního
typu s převládajícími europoidními rysy. Od současných europoidů
se lišili výrazně širším obličejem, podobali se spíše člověku cromagnonskému.
Ve starých čínských kronikách jsou popisováni takto: "Střední
až vysoký vzrůst, silná tělesná stavba, obličej podlouhlý, barva
kůže
bílá..., světlé vlasy, výrazně vystupující, často orlí nos, světlé
oči." Antropologicky byli spojeni s ostatními etniky Střední Asie
a jihosibiřských stepí.
SKYTHSKÉ OBDOBÍ
Asi od 8. do 2. století př. Kr. byli kočovní Skythové dominantním
etnikem v celé euroasijské stepi. Obyvatelé Tuvy přešli ke kočovnému
pastevectví, které se od těch dob stalo dominantním a zůstalo jím
až do let 1945-1955, kdy došlo k částečnému přechodu na usedlý
způsob života. Skythské období je charakteristické vyšší úrovní
zpracování nástrojů, užíváním železa. Umělecké předměty jsou z
barevných kovů či vyřezané z kosti, kamene, rohu, dřeva. Nejvíce
nálezů máme z pohřebních mohyl. Posledním velkým objevem je kurhan (mohyla)
známý jako Aržan 2 z tuvského "Údolí králů" (asi 60 km
severozápadně od Kyzylu). Hrobka z 6. až 5. století byla nalezena
neporušená. Pravděpodobně královský pár byl obklopen množstvím
zlatých šperků (asi 20 kg) a dalšími předměty ze železa, tyrkysu,
jantaru a dřeva. Vše typického skytského zvířecího stylu. Jedná
se o největší nález ze skythského období od 18. století.
OBDOBÍ HUNŮ
Okolo roku 201 př. Kr. bylo území Tuvy podmaněno Huny a stalo se
severním okrajem jejich země. Z čínských pramenů se dozvídáme, že
první šan jü Modun (206-174 př. Kr.) si na severu podmanil jenisejské
Kirgizy, Kypčaky a také Tinglingy. Tinglingy jsou zřejmě míněny kmeny
Kao-ťü, kteří byli součástí skupiny Tchie-le. Kao-ťü jsou považováni
za předky Ujgurů.
Z této doby máme také zmínku o místních kmenech Čiků. Na začátku
2. st. př. Kr. část Hunů pronikla na území Tuvy a smísila se s jejím
obyvatelstvem. Archeologické nálezy ukazují, že v tomto období se
změnila nejen materiální kultura, ale i antropologický typ, který
se blíží k centrálně asijskému typu mongoloidní rasy. Zhruba ve stejné
době pronikly do horských oblastí sajanoŹaltajského regionu samodijské
kmeny - první sobovodi.
V Tuvě se dále rozvíjelo kočovné pastevectví. Chovaly se různé druhy
domácích zvířat, převládaly ovce a koně. Drobné zemědělství bylo
doplňkovým zdrojem obživy. Obyvatelé tajgy se živili lovem, sběrem
plodů, obchodovali s kožešinami. Z místní železné rudy se v jednoduchých
výhních zpracovávalo železo. Z něj se kovalo nářadí i zbraně. Základním
typem obydlí byla ve stepích jurta a v tajze čum, ale stavěly se
i sruby.
Na počátku 70. let 1. století př. Kr. procházela hunská říše v důsledku
vnitřních nepokojů i vnějších vojenských neúspěchů hlubokou krizí.
Toho využily podmaněné kmeny k povstání. Čínské kroniky o tom píší:
"Tinglingové
je napadli ze severu, Wuchuanové vstoupili do země
z východu, Wusunové ze západu."
V polovině 1. st. př. Kr. se hunská říše rozdělila a Tuva se stala
součástí severní říše, která se rozpadla v roce 93 po. Kr. pod údery
jí podřízených a sousedních kmenů: Tinglingů, Sienpiů a dalších.
Vláda ve stepi poté přešla k proto-mongolským kmenům Sienpi. Jejich
vojevůdce Tanšichaj svedl bitvu s Huny, podrobil si celé území dnešního
Mongolska, porazil tři čínské armády a roku 157 zničil Tinglingy.
Ve 4.-6. století si nadvládu nad stepí vymohl vojensko-kmenový kaganát
Žoužan a roku 411 si podmanili i sajanské Tinglingy. V polovině 6.
století Žoužany porazili Turkité Tchu-čchüe.
Dle archeologických pramenů mezi 2. a 5. stoletím charakter kultury
místních kmenů neprošel žádnými výraznějšími změnami. Pojmenování
této kultury se různí dle autorů, Kyzlasov ji nazývá Šurmakská
kultura.
Nastal přechod od polokočovného k plně kočovnému způsobu života.
Nejvíce byly chovány ovce. Sruby definitivně ustoupily lehkým plstěným
jurtám. Mnohé základy kočovného života Tuvanů byly položeny právě
zde. Rozšířilo se užívání koženého a dřevěného nádobí, které je v
kočovných podmínkách praktičtější než hliněné. Mnohé nástroje a domácí
vybavení z této doby je shodné se současným tuvským. Dekorace keramiky
ukazuje, že kanonickou formu "oblouko-lopatkového" ornamentu
si místní umělci upravovali po svém. Ornamentem byly zdobeny nejen
nádoby, ale i nářadí, oděvy a zbraně. Tyto ornamenty jsou v Tuvě
užívány dodnes.
Víru kmenů žijících na území Tuvy v tomto období nazýváme zjednodušeně
šamanismus s prvky animismu. Věřily v duchy a personifikované přírodní
síly, rozšířen byl kult předků.
KAGANÁT ALTAJSKÝCH TURKITŮ (6.-8. STOLETÍ)
V roce 555 si třetí kagan Kigiš (Muchan) podmanil kmeny obývající
území Tuvy a začlenil je do své říše. Vládnoucím kmenem byli Tchu-čchüové.
V nápisech orchonsko-jenisejských památníků z počátku 8. století
jsou zmiňovány místní kmeny Azů a Čiků (Čchi-ku). Azové obývali nejzápadnější
území současné Tuvy a dále Altaj; Čikové žili na řece Chemčik a jejích
přítocích. Zdá se, že byli původními obyvateli tohoto území.
Na náhorních zalesněných územích východní Tuvy a Todži a okolo jezera
Chövsgöl (tj. za současnou hranicí Tuvy) žily kmeny Tupo.
Odvozením od Tupo se zdá být etnonym Tuba (Tuva, Tyva).
Tupové, kteří mají svůj původ zřejmě mezi Samodijci, jsou už v 6.
století turkojazyčnými.
Čínské kroniky řadí Tupo a další s nimi spojené kmeny Milige
(Mi-li-ke) a Ečži (O-č) ke skupině Tchie-le nebo
Tchu-čchüe.
V tomto období se zformovalo etnické jádro předků Tuvanů a jejich
vzhled získal současné rysy. S turkickými a tchieleskými kmeny jsou
nejtěsněji svázány tuvské rodové skupiny Kuular, Sojan, Tülüš,
Teleg (Telek), Dolaan.
Místní kmeny Čiků a Azů využívaly oslabení turkické vlády a často
povstávaly. V letech 650-709 byly turkojazyčné kmeny Tuvy pod vedením
Čiků natolik silné, že s pomocí svých severních sousedů, Chakasů
(jenisejských Kirgizů), porazily východní kmeny Tung-chu.
Turkité a místní kmeny Tuvy (kromě obyvatel náhorních oblastí tajgy)
se zabývali tak jako v předchozích obdobích komplexním zemědělstvím,
v kterém vedoucí místo zaujímalo kočovné pastevectví s celoročním
pasením zvířat. V sestavě stáda převládaly ovce a koně. Rozvíjelo
se i těžení a tavení kovů: zlata, stříbra, olova, mědi. Obyvatelé
tajgy (kmeny Tupo) se živili zvláště lovem, rybolovem a sběrem hlíz
lilie sarany (tzv. "červené brambory"). Vysoké úrovně dosáhlo
užité umění. Zdejší mistři dovedně zhotovovali zbraně, postroje pro
koně,
součásti jurty, zkrátka vše, co bylo potřeba pro běžný život a pro
boj.
Typickým příkladem umění starých Turkitů na území Tuvy jsou kamenné
sochy (tuv. kiži köžee), sloužící jako náhrobky. Většinou mají podobu
stojícího člověka, který v jedné ruce drží nádobu a v druhé ruce
má meč, šavli, nebo dýku. Na území Tuvy bylo nalezeno více než 100
takových památníků.
O Turkitech tohoto období prameny říkají: "Muži rádi hrají chjupu
(kosti) , ženy volan (nožní míč). Pijí kobylí kumys, a když
zpívají písně, stojí k sobě čelem. Uctívají duchy, jsou šamanisty.
Za čest považují zemřít v bitvě, za hanbu skončit život nemocí." Uctívali duchy předků, hor a nebe, jako oběť přinášeli koně a ovce.
Z nápisů na orchonských runových památnících známe tři "šamanská
božstva": Kök Tengri modré nebe, Jer-su (Djer su) ducha země
a vody a Umaj ochránkyni dětí a plodnosti. Uctívání božstev s obdobnými
názvy se zachovalo mezi Chakasy, Altajci, Burjaty a Mongoly až do
počátku 20. století.
UJGURSKÝ KAGANÁT (8.-9. STOLETÍ)
V 8. až 9. století byla Tuva součástí Ujgurského kaganátu. Ujguři,
jeden z nejstarších turkojazyčných národů Centrální Asie, pocházejí
ze skupiny kmenů Tchie-le. Na začátku 8. století, po smrti posledního
silného kagana východních Turkitů (Bilge kagana) Ujguři povstali
a r. 745 Tchu-čchie porazili. Tím získali politickou hegemonii
ve východní části Centrální Asie na celé století. Na kamenné stéle
vztyčené na počest kagana Mojunčura u řeky Selengy je tento nápis:
"V roce Tygra (tj. r. 750) jsem vytáhl proti Čikům. Čtrnáctého
dne druhého měsíce jsem se s nimi srazil u řeky Kem (tj. Ulug-chem).
Téhož roku jsem si je podmanil..."
Archeologickými nálezy z této doby jsou kromě vykopávek z hradišť
a pevností (osídlených Ujgury) jsou náhrobní památníky a kamenné
sochy. Sochy jsou stejně jako ty z turkického období obráceny čelem
na východ, liší se lepším propracováním detailů; nádobu drží v obou
rukou, zbraň mají za pasem. Kamenné sochy tohoto typu byly dosud
nalezeny pouze na území Tuvy, proto se badatelé domnívají, že na
jejich vytvoření se podílely místní kmeny.
VLÁDA JENISEJSKÝCH KIRGIZŮ (840-1207 N. L.)
Kirgizové byli vládnoucím kmenem v Chakasii již od 6. století. Roku
840 porazili Ujgury a ovládli stepi Centrální Asie. Na počátku 10.st.
byli poraženi na východě Kitany a zůstala jim vláda jen na území
současné Tuvy, na Altaji a v Minusinské kotlině.
V Tuvě v té době žily kromě Chakasů různé kmenové skupiny hovořící
turkickými dialekty a nářečími. Byli to potomci Čiků (Čchi-ku), Tchie-le
a dalších místních kmenů, kteří byli v této době nazýváni Kištimové.
Anonym z 10.st. Hudud al-Alam je nazývá Kesim: "Zdají se být
kmenem lišícím se od Kirgizů. Jejich jazyk je nejbližší jazyku Karluků
a
jejich oděv se podobá oděvu Kimaků (tj. tehdejších obyvatel Altaje)."
Kištimové byli potomky loveckých kmenů Tupo, mongolsky byli nazýváni
Tumaté nebo Tubasové.
Chakasové byli dobrými zemědělci, proto i v Tuvě se na nečetných
vhodných územích rozvíjelo zemědělství. Kočovné pastevectví, lov
a rybolov byly i nadále dominantní. Díky dlouhému období míru došlo
ke kulturnímu rozkvětu v celé říši.
Na náboženskou scénu pronikl pravděpodobně v polovině 8. století
manicheismus. Tak to alespoň vyplývá z knihy arabského zeměpisce
Abú Dulafa z 9. st. a z archeologických nálezů. V Minusinském muzeu
je vystaven přenosný železný oltář se čtyřmi olejovými lampičkami,
který je považován za manichejský. Manicheismus zde byl pravděpodobně
rozšířen do začátku 10.st.,ale příliš se neprosadil. Od východních
Kitanů (dynastie Liao) pronikl na území Tuvy koncem 11. st. buddhismus,
ale také se nijak výrazněji neprosadil.Většina obyvatel i nadále
uctívala duchy přírody, rozšířen byl zvláště kult orla a kult stromu.
V Sin Tchang-šu z 11.st. (Nové dějiny Tchangů) se píše: "Duchům
obětovali venku. Na přinášení obětí nebyla vymezena žádná zvláštní
doba. Šamany
nazývali Kam".
OBDOBÍ VLÁDY MONGOLŮ (13.-16.STOLETÍ)
Když byl Temüdžin roku 1206 na Velkém sněmu všech mongolských knížat
zvolen Velikým chánem s titulem Čingischán, byla již federace chakaských
knížectví velmi slabá. Zbyla pouze dvě knížectví -Kirgiz (tj. Chakasie)
a KemŹKemdžiut (tj. Tuva podle řek Kem a Kemčit).V čele východotuvských
Tumatů (Dubo) byl vojevůdce Tajtula-Sokar. V roce 1207 se Tajtula-Sokar
spolu s kirgizskými nojony (knížaty) vzdal Džočimu, nejstaršímu
synu Čingischána. Tuva se stala součástí Mongolské říše.
Roku 1264 Čingischánův vnuk Chubilaj přesunul sídlo Mongolské říše
na území dnešního Pekingu a o pár let později se prohlásil za císaře
Číny dynastie Jüan. Země byla rozdělena na 12 provincií. Tuva byla
součástí provincie Lin-pej a její území bylo správně rozděleno na
oblast Chanchen (souč. Todža), Ťien-čou (Jenisejská
oblast), tj.
současný Čaa-cholský a Ulug-chemský rajon, a Ilančou (Hadí oblast), země povodí řeky Elegesty a Mežegeji, tj. současný Tandinský rajon.
Součástí provincie Lin-pej byla též Chakasko-Minusinská kotlina (oblast
Kirgizů), povodí řeky Angary (oblast Angara či Ankela) a západní
Sajany až po údolí řeky Us (oblast Usy).
Po povstání Rudých turbanů v Číně roku 1368 a nástupu dynastie Ming byla dynastie Jüan vyhnána zpět do Mongolska. Území Mongolska bylo
rozděleno mezi Velikého chána a dědičná knížata. Postupně vykrystalizovala
tři hlavní centra: východní a střední Mongolsko (pozdější Chalcha),
jih (dnešní Vnitřní Mongolsko v Číně) a západní oblast ovládaná ojratskými
knížaty.Tuva byla pravděpodobně pod vlivem Ojratů.
V rusky psaných pramenech je mongolská nadvláda vnímána veskrze negativně,
je zdůrazňována nutnost platit daně a časté vzpoury obyvatel. Přesto
lze mezi řádky poznat, že došlo k velkému rozvoji kultury. Na území
Tuvy se usazovali kolonisté-řemeslníci, stavěla se nová města, rozvíjela
se řemesla i zemědělství.
Osídlení Tuvy v 13.-15. století bylo pestré etnicky i nábožensky.
S Mongoly sem pronikal buddhismus, s arabskými kupci islám. Kultura
měla četné synkretické prvky. Mongolská říše, jejíž principy jsou
shrnuty v chánově zákoníku Velká Jasa, se vyznačovala na svou dobu
neobvyklou náboženskou, etnickou a zvykovou tolerancí.
Život kočovníků se pravděpodobně příliš nezměnil, dále se věnovali
pastevectví, s obyvateli měst vyměňovali produkty svého hospodářství
za chléb a řemeslné výrobky, kočovali z letních pastvin na zimní,
lovili zvěř, sbírali plody.
Z písemných pramenů vyplývá, že zde byly nejen turkojazyčné místní
kmeny, ale že na území Tuvy kočovaly i mongolsky hovořící kmeny.
Mongolové nazývali veškeré původní obyvatelstvo Tuvy (bez závislosti
na jejich jazyku) Kem-Kemčikčové (Kem-Kemdžiut). "Lesní kmeny" sousedící
s Kirgizy a Kem-Kemčikči nazývá Rašid-ad-Dín Kištimy, Urasuty
a Telenguty.
Původní obyvatelé Tuvy byli smíšeného europo-mongoloidního typu a
svým fyzickým vzhledem se silně odlišovali od současných Tuvanů,
kteří jsou typickými představiteli centrálně asijského typu mongoloidní
rasy. Proces změny fyzického typu Tuvanů probíhal především v 14.-16.
století, kdy se smísili s Mongoly.
TUVA V 16.-18. STOLETÍ
Počátkem 16. století měly tuvské kmeny relativní svobodu, žily kompaktně
a kočovaly pod vládou svého knížete Madžaka. S nástupem dynastie
založené Altan-chanem koncem 16. století se situace poněkud změnila.
Mezi Chalchou a západomongolskými Ojraty (od r. 1635 Džúngarský
chanát) probíhaly četné boje, do kterých byli zataženi i obyvatelé
Tuvy. Např. v roce 1587 se pod vedením Sajn-Madžika vydalo do bitvy
15 tisíc mužů z tuvských kmenů.
Na konci 17. století bylo území Tuvy patrně rozděleno mezi Džúngarskem,
Mandžusko-čínskou říší (Chalcha Dzasagtanský ajmak a chövsgölští
Tuvané) a Ruskem (severovýchodní kmeny). Chalcha se koncem 17. st.
stala vazalem Číny, kterou již několik let ovládala mandžuská dynastie
Čching.
Podle jednoho pramene přicházeli v 17. století na území Tuvy první
ruští osadníci, kteří zde obdělávali půdu a chovali dobytek. Ostatní
prameny se zmiňují pouze o prvních ruských poslech, kteří prošli
sedlem Sabyn Daba a přes Sajanský hřeben se dostali na tuvské stepi
a dále směřovali do Mongolska a Číny.
Začátkem 18. století byly kmeny žijící na území Tuvy sjednoceny v
Urianchajské knížectví pod vládou Džúngarska.
MANDŽUSKÁ DYNASTIE (18.-20. ST.)
Do první poloviny 18. století kočovaly tuvské kmeny v náhorních oblastech
Ruského a Mongolského Altaje, v Západních a Východních Sajanech,
v pohoří Tannu-Ola a Onnu-Ola , na severu se pohybovaly v Minusinské
kotlině a na horním toku řeky Ob, na východě jejich kočoviště zasahovala
od Altaje k jezeru Chövsgöl a na západě k řece Irtyš.
Roku 1727 byla mezi Ruskem a Čínou uzavřena kjachtská dohoda o rozdělení
území mezi oběma vládami. Hranice mezi Tuvou a Minusinskou kotlinou
byla uzavřena, rozvíjel se příhraniční směnný obchod.
V roce 1758 podlehlo Mandžuům i Džúngarsko a území Tuvy se stalo
součástí Číny jako tzv. Urianchajská příhraniční oblast. Tuvské kmeny
se rozpadly na dvě základní geografické skupiny: východní, zahrnující
kmeny a rody kočující na obou stranách pohoří Tannu-Ola a dále na
východ až k jezeru Chövsgöl, a západní, které kočovaly na Altaji
(altajští Urianchajci).
Území východních kmenů bylo administrativně rozděleno nejprve v roce
1759 na čtyři samostatné celky chošúny (tuv. kožuun), v roce 1809
na pět chošúnůa po roce 1907 na devět chošúnů.Chošúny se dále dělily
na sumony a ty na arbany. Kočovat bylo možno jen v rámci vlastního
chošúnu. Tak byly rodové skupiny od sebe vzájemně odděleny v rámci
teritoria Tuvy, tak jako byly již dříve odděleny kmeny, které kočovaly
na území, jež na základě rusko-čínské dohody připadlo Rusku. Nová
administrativní struktura na teritoriálním principu vedla k přetrhání
rodových vazeb. Kočování možno jen v rámci vlastního chošúnu, rozdělení
obyvatel dle rodové příslušnosti bylo nahrazeno jejich dělením na
teritoriálním principu.
Podobně jako v Mongolsku byla vláda nad jednotlivými chošúny svěřena
nojonům. Jelikož mezi prvními nojony nebyl ani jeden, který by znal
mongolské písmo, byl v počátku jejich zastupitelem chalchský kníže
Monadžab ve funkci mejrena. Později podléhali nojoni v Tuvě Ambynnojonovi,
který byl z Ojunnarského chošúnu.
V roce 1860 byla mezi Ruskem a Čínou uzavřena pekingská dohoda, která
mimo jiné umožnila bezcelní směnný obchod po celé délce jejich suchozemské
hranice. Díky tomu se na území Tuvy začali usazovat kupci, podnikatelé
(těžba zlata, soli apod.), zemědělci.
První ruští kolonisté v Tuvě byli sibiřští křesťané starověrci.*
Jejich hlavním motivem bylo, kromě možností, které nabízela řídce
osídlená úrodná země, skrýt se před pronásledováním carskou administrativou.
Intenzivnější osidlování začalo roku 1880 a během čtyřiceti let se
v Tuvě usadilo více než tisíc křesťanských rodin. Osidlování probíhalo
zprvu živelně, později bylo řízeno místní ruskou správou. První ruské
vesnice vznikaly na severu Tuvy (Turan a Ujuk), později v Ulug-Chemském
a Kaa-Chemském rajonu. V okolí Malého Jeniseje (Kaa-Chem) bylo osídlení
nejhustší (dodnes zde žije největší počet starověrců v Tuvě). Po
roce 1911 se kolonisté usazovali i v ostatních oblastech Tuvy.
*Starověrci, staroobřadníci: souhrnné označení náboženských proudů
vzniklých na základě rozkolu v ruském pravoslaví. Starověrci nepřijali
náboženské reformy prováděné patriarchou Nikonem v polovině 17. století.
Na církevním koncilu v roce 1666-1667 byli prokleti, v roce 1685
byli postaveni mimo zákon (trest smrti). Před pronásledováním utíkali
do Povolží, na Ural, na Sibiř a za hranice Ruska. v roce 1762 jim
byl povolen návrat do vlasti, ale v 19. století znovu zesílilo jejich
pronásledování. V roce 1905 (car Mikuláš II.) obdrželi některá práva
(stavět kostely a modlitebny, zakládat sbory...), anaféma Ruské pravoslavné
církve na starověrce byla sňata v roce 1971. V současné době se k
starověrcům hlásí asi 2 mil. věřících.
MODERNÍ DĚJINY TUVY
Po rozpadu mandžuského impéria a vzniku samostatného Mongolska ztratila
Tuva územní spojení s Čínou. Dle mínění historika J. L. Arynčyna
nemohla Tuva samostatně existovat a mohla se připojit buď k Rusku
nebo k Mongolsku.V roce 1914 byla Tuva připojena k Rusku jako samostatný
protektorát Urianchaj. Rusové si vybudovali v Tuvě správní centrum,
město Bělocarsk* (později Kyzyl), které spojili s Krasnojarskem
telegrafním vedením a silnicí.
16.3.1918 zde byla vyhlášena sovětská moc, ale až do poloviny roku
1921 tu probíhaly boje mezi Mongoly, Číňany, bělogvardějci a Rudou
armádou, která nakonec oblast ovládla. 14. srpna 1921 byla vyhlášena
republika Tannu-Tuva, formálně nezávislá, ale ve skutečnosti podřízená
sovětskému Rusku. V prohlášení churalu se doslova píše o vytvoření
nezávislého státu, "...který bude svobodným ve svých vnitřních
záležitostech a v zahraniční politice bude zastupován RSFSR". Na ustavujícím Churale,
se sešlo sedm nojonů jednotlivých chošúnů. Předsedou vlády se stal
bývalý ambyn nojon Sodnam-Balčyr, ostatní nojoni se stali dalšími
členy vlády (Centrální sovět). Byl jmenován Velký chural a přijata
1. ústava. Ta zaručovala naprostou náboženskou svobodu, omezila moc
vyššího duchovenstva a nižší lamy prohlásila za příslušníky pracujících
vrstev. Zároveň osvobodila kláštery od daňové povinnosti. Nejvyšším
zákonodárným orgánem byl prohlášen Lidový (později Velký) chural.
V té době zde žilo asi 73 tisíc obyvatel, z toho asi 15% Rusů (práce
v dolech, v zemědělství), byli zde také čínští kupci. Na území republiky
bylo 22 klášterů, v kterých žilo asi 4 tisíce lamů, tj. zhruba 10%
veškeré mužské populace.
Jediná politická strana - Tuvská lidová revoluční strana (TLRS) byla
založena bývalými rudými partyzány na jaře 1922. Nebyla ovšem jednotná,
do strany vstoupili kromě pastevců i bohatí majitelé stád a příslušníci
šlechty, kteří na 1. sjezdu v březnu 1922 získali převahu. Ústřední
výbor, zvolený na tomto sjezdu byl natolik nesourodý, že se nedokázal
sjednotit ani na společném programu. Ve straně získávala převahu
jednou tuvská "šlechta", jindy prosovětští radikálové.
Situace byla složitá. Svědčí o tom i výrok pracovníka sibiřského
byra Kominterny: "V rozvoji lidového revolučního hnutí mongolských
aratů jsme svědky některých politických chyb, vycházejících z tendence
... srovnávat buddhismus s marxismem a Lenina s Buddhou."
1) 2. sjezd v červnu 1923 byl plně pod kontrolou sovětů. Bylo rozhodnuto
o posílení přátelských svazů se SSSR, vyslání studijní delegace do
Moskvy, založení Svazu tuvinské mládeže, také bylo doporučeno zrušení
veškerých šlechtických titulů a výsad. Dosavadní předseda Lopsan
Očur a další členové, kteří podporovali nejvyššího feudála knížete
Ažykaje byli ze strany vyloučeni.
2) 3. sjezd proběhl v říjnu 1924. Rozhodné slovo zde měla skupina,
která byla pod vlivem buddhistické ekleziální struktury. Jako hlavní
úkol TLRS byla vytyčena podpora klášterů a poskytování materiální
pomoci klášterním hospodářstvím. Byly dokonce vypsány doplňkové daně
ve prospěch klášterů .
*Dodnes je 16.9. na památku založení prvního tuvského města slaven
"Den města", jehož symbolem je "pták štěstí". Bělocarsk byl Tuvany
nazýván Chem Belodir tj. soutok řek
V prosinci 1926 sestavil Ústřední výbor TLRS komisi pro přípravu
celotuvského buddhistického sněmu, který se konal v březnu 1927,nebo
v květnu 1928.Žádal podporu vzdělávání, zintenzivnění práce na překladech
náboženských textů, hospodářské úlevy.
V květnu 1928 přijal Chural zákon prohlašující buddhismus státním
náboženstvím a zakazující protináboženskou propagandu.
Obrat nastal po roce 1928, kdy dorostla nová generace tuvské mládeže,
jejíž příslušníci studovali v Moskvě nebo Ulánbátaru. Na přelomu
roku 1928 a 1929 Svaz tuvinské mládeže vypracoval dokument "Platforma
pravých oportunistů v TLRS", v kterém žádal zvolení takových osob,
které budou zárukou "té pravé" třídní politiky. Ústřední výbor TLRS
provedl personální změny ve vedení, vyloučil ze strany "třídně cizí
elementy" (52% členů) a proces budování socialismu později známý
i z ostatních států "sovětského bloku" mohl naplno začít...
20. 10.-10. 11. 1929 proběhl v Kyzylu 8. sjezd TLRS. V jednom z jeho
dokumentů, který je označen "tajné", se píše: "S kontrarevolučními
a vyššími vrstvami lamů a také se šamany je nutno svést rozhodující
bitvu..."
V letech 1929-1930 byla přijata řada nových zákonů. Radikálně byl
změněn zákon o daních (5 % největších feudálních hospodářství platilo
83% celkové sumy zemědělské daně), zákon o půdě zakazoval pronájem
půdy soukromníkům, pastviště, lesy i vodní toky se staly státním
majetkem.
V roce 1924 působilo v Tuvě 110 soukromých firem (čínských, korejských
a ruských), po roce 1930 zde zbyla pouze sovětská firma Sovsibvněštorg.
Po roce 1930 byl také zkonfiskován majetek klášterů a šlechticů.
Bylo zničeno všech 22 chüree (klášterů), lamové byli perzekuováni.
Šamani, kterých dle soupisu z roku 1931 bylo 725, se museli oficiálně
zříci své činnosti.
Události dostávaly rychlý spád. Již v druhé polovině 30. let se diskutovalo
o připojení Tuvy k SSSR. V roce 1944 se Tuva stala autonomní oblastí
SSSR. Chural byl nahrazen sovětem, kolektivizovalo se zemědělství...
Život všech obyvatel Tuvy byl radikálně změněn. Během necelých 20
let většina lidí opustila kočovný způsob života.
V roce 1961 byl název země změněn na Tuvinskou ASSR. Po roce 1970
vzrostlo etnické napětí a protiruská nálada. Za "perestrojky" došlo
k mírnému uvolnění. V roce 1989 zformovala vědecká inteligence Tuvinskou
lidovou frontu usilující o obnovu národního jazyka a kultury a o
prohlášení Tuvy obývaného území za svazovou republiku; radikální
křídlo zpochybnilo platnost připojení republiky k SSSR. V srpnu 1990
proběhly protirusky zaměřené nepokoje, k jejich potlačení byly povolány
zvláštní jednotky ministerstva vnitra.
V roce 1993 byla vyhlášena Republika Tyva, snahy o vytvoření nezávislého
státu mimo rámec Ruské federace zde pokračují.
15.11. Klára
Řezníčková |
